Nový blog!!!

30. května 2017 v 21:29
Čus děcka!
Jelikož jsem ITtele a nezvládala jsem úpravu/vizuál zdejší domény,
přestěhovala jsem své nejen/běžecké zážitky tu:


STAY TUNED!
 

Pražská stovka Trans Brdy 2016

15. prosince 2016 v 21:45
Nebýt tu zkažená, nevíte o ničem
Tak tedy tuhle noc, jsem spala s měsícem
Byla to horečka a nebo mámení
Dnes v noci měsíc usnul na mém rameni

Potkala jsem ho tak náhle jako strach
Stál na mostě, díval se do tmy dolů
Ptám se ho: "To jsi básník a nebo sebevrah?"

A on řek: "Pojď, budem smutní spolu."
A potom odešel a nemám o něm zprávy
Jen blues jak měsíc zapadl a ztich
Prvně a naposled blizoučko u mé hlavy
No jen se smějte, však vás přejde smích

Vyjdete ven a roztřese vás zima
To po nebi se loudá můj miláček
Má kruhy pod očima

Budoár staré dámy - Náměsíčná (Václav Hrabě)

Psal se rok 2015 a já coby běžecké jelito ultra doposud nepolíbené začala jsem slýchávat tajemná hesla a šifry týkající se česko-slovenského ultra podsvětí. Vyvolení poslíčci mi sdělovali tajné indicie v průběhu závodní sezóny na předem smluvených běžeckých místech. Pomalu jsem odkrývala jedno tajemství za druhým, šifra typu P100, MF100, EKUT, NTS atd. Tajní vyvolení se svěřovali se svými zkušenostmi velmi stručně. Vždy jen nadhodili, že jsou invalidní, zmrzačení či po operaci kvůli P100. Když už mi toto sdělil několikátý posel, i přišla jsem s otázkou: Co je to ta Pražská stovka? Kdo je Olaf Ćihák?? Proč tam tedy chodíte?





Postižený běžec vytřeštil oči, přiložil prst na ústa, rozhlédl se na všechny strany a odvlekl mě do tichého a prázdného kouta, aby nás nemohl nikdo slyšet…Poté tiše šeptal zlá, velmi zlá a drsná slova. Zmateně jsem kroutila hlavou, že přece dobrovolně nikdo nemůže do takového boje táhnout. Já se určitě nikdy k takové zlé a drsné aktivitě nenechám přemluvit, donutit, ba co víc, ani dobrovolně se jí nepodvolím… co jsem blázen?


O 16 měsíců později…


Sedím v Praze na hlaváku ve vlaku s 90 minutovým zpožděním s naprostým ledovým klidem, již odevzdaně zatlačujíc slzy. Mě už tady v Praze za posledních 24 hodin asi nic nezlomí. Maximálně už nám spadne na vlak směřující zpět do Ostravy jen meteorit, nebo třeba nějaká vesmírná loď. Poslední věta sms "Co mě nezabije, to mě posílí."

Celou cestu čumím z okna a vymýšlím na Prahu nějakou pomstu, vyrovnání. Ukážu jí! A pak mi bleskne hlavou to heslo… P100… No jasně, Pražská stovka. Sotva dorazím do kanceláře s asi 5 hodinovým zpožděním, zadávám do vyhledávače, odklikávám, přihlašuji. A je to. 2 měsíce do startu. Bolavé koleno, v hlavě chaos. Myslím, že ideální podmínky. Začínám rehabilitovat přetíženého chudáka, cvičit, běhat, přichází Lysacupy, první sníh a takové to "fyzické fajno". Pořizovat už nic nestíhám, boty došoupám Terraclaw, batoh musí vydržet aktuální punkový chudák s lahvičkami Krteček, jelikož prostě nová životně důležitá skimo výbava mi dovolí ponechat ve sportovním rozpočtu asi na následující 2 roky tak leda fusekle. Vlastně né, krásnou Stormshell od Inov8 jsme s Františkem sehnali, tak jsem ušetřila v batohu asi 60% místa, když jsem týden před startem simulovala plnou výbavu.

Další procitnutí a uvědomí přichází až v tělocvičně základní školy ve Spáleném Poříčí odkud ta sláva startuje. Ležím na podlaze ve spacáku vedle Verči a Františka. Začíná mi vše docházet, naštěstí není tak jednoduché se sbalit a vrátit se pryč do Ostravy. Je už dost pozdě, start je v 11 večer z místního náměstíčka za doprovodu ohňostroje. Už to nejde vrátit zpět, dav vyběhne jako střela do tmavé noci vstříc všem nástrahám. A já myslela, že na 151 km se vystartuje téměř chůzí. No nic, tak běžím s ostatními a dávám pozor na tep, ať zbytečně nevypaluju. Trasa je krásná, běhavá, nejde zpomalit, uháním až kamsi do lesa, místo kilometrů sleduju pouze čas, chůzi si dám do prvního kopečka, ale ten ne a ne přijít. František se drží mého tempa a něco ke mě brblá, zřejmě že přepaluju. Konečně první zastávka. Brodění potoka, anebo hopsando po 2 kamenech. Volím druhou variantu, František jde přelézt kmen stromu o dalších 20 m dál. Nečekala jsem, že mi hůlky budou scházet už na 10.km. Já to přes potok zvládnu, za sebou ale slyším čvachtnutí a kletí jednoho týpka. Chudák. Zanedlouho se na prvním stoupání vyloupne první kontrola. Pak tajná s nabídkou koly a rumu (mmm, byla jsem velmi na vážkách nechat se zlákat) a pak už noc ubíhá za pravidelného brblání Františka na mé tempo. Začínám dělat, že neslyším a jdu si svoje. Po 2,5 hodinách jsem si jistá, že jsem z nejhoršího venku, nepřepálila jsem. Následky bych už dávno cítila. Běh nocí miluju, stále se nás drží skupinky, přichází první živá kontrola a bohatá hostina, až mi je líto rychle vypadnout. Čím výše se nacházíme, tím jsou asfaltky a zpevněné cesty namrzlejší, musíme dávat pozor. Křižujeme Brdy doleva doprava, nahoru a dolu, matně si vybavuji mapku. V jednom táhlém úseku se nechám unášet dalšími běžci, aniž bych hlídala značení, myslím na to, jak krásně jedu na neutral a vyklusávám, až najednou zjistíme, že jsem zakufrovali mimo značku. Vrací se nás asi 20 závodníků. Kilometr, možná 2, stane se, ale čekala jsem to spíš druhou noc. Rozhodla jsem se postupovat úsporněji, František to take vítá a tak nasazujeme do táhlého stoupání rychlou chůzi a neustále se předbíháme s týpkem, který vždy pouteče a pak ho dojdeme. Jak praví František stovkařské heslo: Nám neutečeš. Já vzdala i naděje, že uteču Františkovi, neb to byl můj záměr, furt se mě drží potvora jedna šikovná :) Brzy se objevujeme na vrcholu Praha v absolutní mlze. Tady se opravdu bojím, abych našla správné značení. Slečna, se kterou se stále předháníme bez hnutí brvy překrosila kaluž po kotníky. Checht, aby mi to nebylo líto, vracečkou zpátky z kontroly se vykoupu taky. 1:1. A hodlám se slečně vzdálit čvachtavým krokem v mlze. Po Praze následuje seběh do hospody v Nepomuku, zde je nejdelší míjející trasa, potkáváme do kopce špičku a pomalu sbíháme na teplou polévku. Hlídám si čas i hrozbu vychladnutí a brzy vytahuju Františka zpátky na trasu. Vyškrábem se opět nahoru a před námi jsou nejtáhlejší asfaltové úseky, některé běžíme, některé rychle vyjdeme, občas kráčím sama a zmatkuji, zda jsem odbočila dobře. Nebýt Františka, někam sejdu. Asi v 5 ráno přichází první krize. Pár kilometrů před vrcholem Třemošná a vyhlídkou Kazatelna mě přepadá na silnici mikrospánek, přede mnou se vlní silnice a já tak tak už sedám na krajnici a ukládám se ke spánku. Nutím se vším možným, ale je to strašně silné a trvá to dlouho. Otevírám Gutar i hroznový cukr, potřebuji guaranu nebo kofein a snažím se vnímat. Asi po půl hodině je krize zažehnána a už v poklidu s náznaky prvního svítání odškrtáváme kontrolu na Kazatelně. Sbíháme do Oseče, kde je na zastávce venkovní občerstvení Trailpointu. Oáza, nechám se obskakovat a krmím se rozličnými dobrotami. Tady vím, že jsem druhá žena. Paráda, tak ještě 3x tolik vydržet. Pomalu se pak už budeme za vycházejícího sluníčka blížit do Jinců, kde si můžeme vyměnit obsah batůžků za proviant v našich dropbags. Tato část trasy je moc hezká. Krásné lesy, stezky a výhledy slunečného rána.

Snažím se určit kterým směrem zase půjdeme, který kopeček z těch co před námi vykukují navštívíme. Brzy probíháme lesíkem a pod námi se otevírá ráno v Jincích. Hledáme šipky a naši základnu, směruju se podle hloučku lidí, jsou to startující z kratších tras, tak přeci jsme je zastihli, probíhám kolem nich a oni mi ustupují, tleskají, vítají, to je moc hezké, škoda, že jsem teprve v půlce :D a tak si sednu ke svému druhému batůžku a přemítám cože jsem si to chtěla vzít. Petzl Nao nechám, kde byla, je moc těžká a přidám k ní i růžovou, černá a náhradní baterky mi na druhou noc budou stačit. Pozor, teď přichází další hrubka, vyhazuji i roláček - druhou vrstvu. Šikulka, už ho balím pryč. Přehodím pár tyčinek, z ponožky vytáhnu srolovanou náplast a víc už nevymyslím, jdeme. Cítím první puchýřky, následky tvrdého asfaltu a v přicházejícím stoupání směr Plešivec i únavu. Za odměnu nás čekají nádherné výhledy ze skalních útesů a užíváme si brodění popadaným listím. Z kopečka už začíná protestovat koleno, no jasně, v Jincích v dropbagu zůstala I kolenní bandáž! Vydržím dál pajdat a občas běžet až do Malého Chlumce, kde čekáme na polévku v solidní frontě. Alespoň stíháme nutnou údržbu, včetně bandážování a vydáváme se v odpoledním slunci dále vstříc mírným kopečkům v záplavě listnatých stromů. Cesta ubíhá a díky účastníkům kratších závodů, už není putování lesem takové osamocené a neustále s někým křižujeme cestu. Jó, tam někde za Malým Chlumcem mi poprvé praskne voda, tedy vlastně, puchýř jako pěst, na pár minut se mi zatmí bolestí před očima, pak už je nejhorší zažehnáno, o pár kilomterů dál se ani pravá pata nenechá zahanbit a já už si tu bolest užívám :D Zanedlouho nás budou čekat Svinaře a Lhotka s občerstvením a kontrolou na 108. km. Stíháme ještě za světla a při výběhu z lesa nad Svinaři již spatřuji v nedalekém údolíčku tak úžasný výjev. Ó: Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká! Je tam, Praha je tam, už je blízko Františku, slyšíš? František čůrá zadkem k Praze. Chachar jeden.

Již do tmy nás dál vysílá předposlední zastavení s úžasnými frgály (jeden si ukradnu ještě do batůžku). František stojí a váhá. "Dál nejdu, mám bolesti." To mi tedy vzal vítr z plachet, vypadá zle a nemám čas ho přemlouvat, bo začíná přituhovat a já se musím pohnout. Nechávám ho za sebou a poprvé vyrážím vstříc druhé noci sama. Mám strach, bojím se kličkování před Prahou. Po Babku se mi daří držet slušný krok, soustředím se na rozestup kontrol, seběhy, nebo spíš slezy, ty začínají gradovat, konečně mám tu čest s ultra "Olafovinou". Krásné šplhy po skalkách vynaharzují šílené sestupy kamením s mechem a hromadou listí. Vychází měsíc a mě začíná v hlavě znít Náměsíčná. Trošku si notuju, ale ze zpěvu asi nic nebude, ačkoliv jsem to v plánu měla, někde ze skály zapět Dusilčino: Husičkyyy, husičkyyy, vysokó letíteee… Chci letět taky, ale začíná přicházet jedno stoupání za druhým, takže smolík a někde na horním traverzu směr Černolickým skalám mi už slábne světlo čelovky, tak rychle měním baterky za svitu mého inspirativního měsíce, a zjišťuju, že mi klekl rezervní mobil s GPS a powerbanka protestuje taky. Pohoda, jazz. Není čas ztrácet čas. Jdu dál, pravideně se míjím se skupinkou asi 6 lidí, připadají mi jako 3 páry přátel, kteří si vyrazili na kamarádských 80 km. Vzájemně se křižujeme téměř do cíle. Po nějaké době a po asi nejstrašidelnějším úseku se už dostávám do Jíloviště, ačkoliv ještě při výstupu z lesa zmatkuji, kam vlastně značka vede. Konečně hasičská zbrojnice a teplá polévka a asi nejrutinnější dotaz: Pokračuješ? Neváhám, jasně, že jo. Posledních 20 km. Uvědomuji si, že vytoužených 24 hodin nestíhám, jsem ráda, že mi koleno dovolí aspoň rychlou chůzi. Vzpomenu si na svou první stovku, v červnu, kdy jsem zůstala sedět s pivem na 50. Km a dál mě nedostali ani za zlaté prase. Už to nevzdám, prostě mám za rok 2016 stokilometrový rest, co na tom, že ted už to má být 151. Takže vyrážím, čeká mě bájné údolí Nazaret, to jsem zvědavá. No jistě, údolí morálu. Přeskakování klikatého potůčky z jedné strany na druhou jako jojo. Proklínám, syčím a vydávám všemožné zvuky. Nevím jestli jdu tak blbě jenom já, nebo i všichni za mnou, ale další účastník zájezdu mě dohání až při vyhrabávání nahoru. Hlásí, že má konečnou pro nohy. Jojo, chlapče, konečnou já projela už někdy na stém, ale využívám příležitosti a snažím se ho chytit a držet. Pochopil a tak slaďuje tempo a vydáváme se vstříc Cukráku společně. Chvilku se bavíme, chvilku při sestupu klejeme, naříkáme. Nadávám si, že ze sebe dělám mrzáka a vidím se po zbytek zimy na lůžku s výhledem na nové skialpy opřené o zeď. Myšlenky mi občas protíná ta skupinka, než ji zase ztratíme a mám čas zas přemýšlet a malovat si černé scénáře, a tak projdeme Zbraslaví a přes Vltavu (tam je teda řádná kosa, přitahuju kapuci a límec, odloženému roláku je někde už v Modřanech fajn). Pokuju po setmělém horizontu nade mnou, kde se tyčí několik kopců, je mi blbě při představě, že tam asi jdeme, poslouchám Vaška, který má asi větší povědomí o cíli naší poutě, a tak se snažím vypnout a šlapat, kochat se výhledy na zářící velkoměsto a poslouchat ten pražský šum. Někde kolem Šance nás matou přeházené odrazky, ale správný směr trefíme a meteme si to dál již viditelným Modřanům. Už chybí jen Čihadlo a Modřanské rokle, které se záhadným způsobem rozdvojily. Taktéž to šílené bahno asi někdo připustil. Už nic nevnímám, jen jdu odevzdaná směru šipek ve slábnoucím světle čelovky. Žene mě vidina teplého spacáku a sprchy a možná druhé místo mezi ženami. Na hodinky jsem přestala pokukovat už v Jílovišti.

A tak jsem to dokázala.

Mám zážitek na celý život, vpomínku na svou první stovku.

Dala jsem Prahu.
Popláču si ráno, zanadávám ihned, protože vím, že příští den už nebudu vědět, na co nadávám, už budou jen příjemné pocity, když vynechám bolest puchýřů a dorasované kotníky, na operaci to snad nebude ;)

Fotografie od Jiří Januška a František :) děkuji

Můj pohled na svět

26. října 2016 v 15:39
Nějaký týden se poohlížím po nové kreativní práci, která by mě motivovala, stejně jako moje běhání. Při jednom zadání úkolu jsem vytvořila stručnou stať na jednu pěknou vzpomínku.

"Můj pohled na svět"


"Ještě nelez." Křičí na mě Karel seshora a za cinkotu karabin netrpělivě sleduju utíkající lano kamsi vzhůru za pískovcový sloup. Pomalu se posouvám za ním, chci vidět, jak připravuje základní štand. Postupuju, nakukuju. "Ještě ne."
"Už můžeš."
Pomalu se sunu po pískovcovém traverzu, našlapuju v lezečkách po rampě, která se stáčí na nástupové místo. Karel je jako vánoční stromeček. Zdobený expreskami, vklíněnci, špáradly, klíny, uzly a provázky. Nahodí na mě hromádku lana a já profesionálně nahodím výraz "Jistím" a parťák vyráží vzhůru. Tedy já až po notné chvíli, kdy budu jištěna seshora a svým postupem sesbírám veškerý použitý jistící materiál. Zatímco Karel leze, já jistím zespod a mám spoustu času periferně vnímat okolní předpodzimní přírodu Hruboskalska. Pod námi proudí hloučky turistů, kteří využili volného svátečního dne a vyrazili se svými ratolestmi nebo přáteli do skal. Hlasy se rozléhají o skalní stěny všude dokola a já přestávám rozeznávat, co na mě volá parťák a co křičí děti v údolí. "Povol". Slyším a povoluju lano. Je nahoře. Teď už neslyším vůbec. Posunu se vzhůru a čekám až se lano dotáhne. Teď už můžu bezpečně postupovat vzhůru. Poprvé se seznamuji s pískovcem. Prsty si hrají s drolícími zrnky písku, chodidla jemně našlapují na vyhlazené stupy. Pečlivě sundávám každý jistící bod a zacvakávám si ho do poutek sedáku. Nahmatávám v jemné hornině zvětralé otvory či praskliny, které mi slouží jako madla a pomalu se vytahuju výš a výš. Za polovinou cesty už cinkám jako babiččin příborník a roli vánočního stromečku pomalu ale jistě přebírám já. Vystoupala jsem už nad koruny stromů, pode mnou šumí padající listí buků, měla bych se bát, ale cítím se příjemně a bezpečně odevzdaná skále. Těsně pod vrcholkem chvilku zaváhám pod jemným převisem, jde elegantně obejít ze strany a zase se opatrně zavěšuji do vyvětralých otvůrků a štěrbin.

Vylezla jsem nahoru, šťastná a spokojená se svým výkonem. Konečně se můžu usadit na nevelkém plácku pískovcového sloupu a pozorovat krajinu pod sebou čítající koruny stromů v podzimních zlatavých a bronzových odstínech a protější skály, které stojí jako zkamenělé zástupy lidí čouhající z lesních porostů. Některé jsou těsně u sebe, jako rodina, jiné stojí samostatně a majestátně a na jejich vrcholcích vysedávají horolezci velcí jako mravenečci. Mezi skalami poletují draví ptáci a kdesi v dáli šumí dálnice. Beze spěchu, bez starostí a opojným pocitem vítězství nad vysokým kusem kamene pozoruji dění pode mnou. Myšlenky proudí tam a zpět, ale ani jedna se nezastaví, aby mě hlodala svou urputností a neoblomností. Vím, že mi dají čas, než se opět postavím rovnýma nohama na zem, než slaním zpět do našeho světa, než pojedu po té šumící dálnici a než stihnu vlak domů. Tohle je můj pohled na svět.

 


Pojďme vyhrát Beskydskou sedmičku!

6. září 2016 v 7:30
Střih 1# -14 dní: Salomon Slezský maraton - horko těžko jsem se doplazila do cíle, klasika, Maru jede grilovačku, přepalovačku, nebo jak chcete…od 20.km sbírám hříbky podél cesty, lovím lesní plody a v křečích v dutině břišní se plazím do cíle s potupným výrazem, že jsem 6. žena a těm za mnou se pomalu omlouvám, že mě nestihly předběhnout. Trocha statistiky z hodinek…rekord na 5 km, Zelená liskni si. Přepal jako prase.

Jedeme dál.

Střih 2# - 7 dní: Tuc tuc, buch, křřř, buch buch… Skrillex v Praze, party až do rána…odreagování je třeba! Protančené běžecké boty.

Střih 3# -3 dny: Panika. Nemám ještě ani nachystaný batůžek, čelovka někde za skříní, boty od bláta, co budu jíst? Co budu pít?


Den D, neboli B7: Po zaregistrování doma ležím hzroucená v křečích a migréně. Já věděla, že se něco podělá. Do batohu přihazuji tampony a doufám, že je v noci omylem nepodám nějakému chudákovi místo magnesia. Co mě nezabije, to mě posílí. Je mi blbě, že nemám ani tužku a jako vzpruhu si pouštím Nordwand a scénu visícího Toniho Kurze v severní stěně Eigeru. Čerpám a simuluju jeho vůli žít a bojovat. Následujících 20 hodin se mi to bude určitě hodit. Jdu si finálně vyladit outfit a naházet do skromně zúženého prostoru batůžku něco k jídlu. 2 přesnídávky, chalva, medvídci a ovocné tyčinky. Snad hlady neumřu. Poslední hodinu do odjezdu začínám být překvapivě lehce nervózní. Naladím opět Skrillexe, který mi duní ve sluchátkách ještě cestou do Třince. Poslední hodinka koncentrace, ujištuju se s Jaruškou, že naše tempo pod Javorový bude kolem 6min/km, přes to nejede vlak.
Nasoukáme se do koridoru sportovní kategorie s výrazem "my tady nejsme" a závistivě okukujeme družně se bavící elitu před námi. Požehnání, hymna, nastartovaná Karlova tatrovka a výsřel, jedeme. Probíháme Třincem směr Javorový, spokojeně si to bublám po asfaltu a ptám se Jarky, zda máme těch 6min. 5:10 odpovídá, sakra, přepalujem! Pozdě bycha honit. Už se táhneme pod sjezdovku, nasazuju hulky a vydáváme se do kopce. První stoupání vylaďujeme rychlost, Jaruška mě musí zezadu krotit. Zahanbeně se jí přizpůsobuju a pokorně kráčím vedle zkušenější parťačky. Seběh do Řeky nám jde, cestu lemují starousedlíci, kteří si teplou páteční noc zpestřují fanděním okolo tratě a halasným povzbuzováním táhlému hadu závodníků. Pod sjezdovkou lupneme ionťák a už se špuntujeme v úzkém chodníčku zarostlé sjezdovky. Tohle mě nebaví, ale musím to vydržet, tempo vláčku je jednolité, konečně nahoře a tam můžeme odbočovat směr kategorie Long na Ropici, kde se 1,5 km trasy stává obousměrným. Doprotivky už míjíme elitu, která je tedy 3 km před námi. Muže, mixy, všichni si to sviští jako o závod. Tempo přijmu za své, cukající nohy domáhající se zrychlit hážu do latě a těším se na první obžerstvovačku. Seběh z Lipového do Morávky je moc hezký, míjímě Liščí pramen, mávám Liščí stezce ztrácející se v kopci nade mnou a představuji si ty krásné výhledy po pravé straně, o které jsme díky pokročilé noční hodince ochuzené. Tady je moje tréninkové hřiště! Koukám po obloze, tisíce hvězd a jedna velká, padající, spatřena I dvojicí za mnou, kterým jsem od Javorového dala jméno Libor a Libor, neboť každých 5 minut znělo: Libore, dobrý? "Jó" Libore, jsi tam? "Hm" Libore, můžeš? Borci si přejí dojít do cíle, já si přeju ať jde Libor už někam, hlavně ne s námi do cíle. Libor mi překazil moment přání. Naštvaně dobíhám k občerstvovačce.
Beru do ruky krevetu, namáčím do sojové omáčky…hmmm…asi z Baltského moře…chutnají exoticky, jako pomeranče namočené v soli. Otvírám oči a smutně odhazuji do krabice slupku od pomeranče. Chuť soli zajím pro jistotu melounem a pro druhou jistotu ještě nacpu plnou pusu tatranek, to už mě Jaruška tahá zpátky na trasu. Z časového rozpisu zjištujeme, že si vedeme vcelku dobře. To mě uklidní, nikoliv však vláček courák sjezdovkou Sviňorky na vrchol Travný. Ke konci už mi rupají nervy a fuňící hobíky předbíhám vysokou trávou. S Jaruškou se vydáváme konečně prořídlým polem na 3. Vrchol. Ve skomírající postavě před sebou poznávám Dana, ale mému vtipu se překvapivě nesměje, ale spíš nastavuje hrot své Lekiny do mého břicha. Klidím se Danovi z dohledu, vypadá fakt blbě, ve spěchu zdravím Vencu a my ženy opět pokračujeme osaměle vzhůru. Travný je jeden z nejpoklidnějších vrcholů a s nejhezčími trasami. Proplouváme lesem I borůvčím, občas se nás sejde více, občas jdeme samy, ke konci stoupání se zastavili dva chlapi, jeden křičí na druhého "Nesedej si, slyšíš, nesedej!" Nevím, zda si sedl, nebo ne, přišlo mi jich líto, nejsou ještě ani 2 v noci a jejich osudy jsou zpečetěny. Konečně pípáme na vrcholu. Tenhle seběh si užijeme, trošku si připadám jako padáčkář vrhající se z kopce. Člověk pod sebou neřeší kameny, jen se snaží nadnášet, nezakopnout, skenovat povrch a řítit se dolů. Brzy předbíháme skupiny závodníků, kteří si evidentně se seběhem neumí poradit, necháváme všechny za sebou, dole se už zase napojujeme k Hobíkům a společně doplujeme do Krásné k velké občerstvovací stanici. Tady to žije, I když některé zhroucené postavy podél cesty už spíš nežijí, možná bych byla mezi nimi, kdyby mě Jaruška nekrotila. Jsou necelé 3 ráno a čeká nás Lysá hora, což je o hodinu lepší čas, než byl předpoklad. Musíme vzbudit chlapy, aby do Ostravice přijeli o hodinku dříve. Stoupání na Lysou touhle trasou ze srdce nenávidím, opak je tomu ale v noci. To mě baví neskutečně. Občas šutry, občas pramen přes cestu, táhlý palouček, galaxie nad hlavou a jako odměna v poslední fází před vrcholem světelný had čelovek pod námi, ztrácející se a objevující se v lesích. Jarušku tohle stoupání očividně nebaví ani v noci :) a začínám litovat, že jsme gumu nechaly v autě, mohla jsem jí trochu vytáhnout z krize. Ale věřím jí, je silná, vím, že se kousne a vyjde v závěsu za mnou a dolů to zase roztočíme. Na vrcholu lehce zmateně hledáme čtečky, konečně u chaty Bezruče pípáme, vydechnem a "Točte se pankáčové" ;) po vydlážděném chodníku na nejvyšší horu Beskyd ala Staroměstské náměstí to drtíme až dolů do Ostravice. Nad Sepetnou opět lehce kufrujeme, ale značky nakonec narozdíl od skupinky před námi objevujeme a pokračujeme správným směrem do zdejší základní školy, která celý následující den bude poskytovat azyl a péči dorazivším závodníkům. Začíná jemně svítat, hvězdičky pomalu mizí a s naším vběhnutím do obce jako na povel zhasínají I pouliční lampy. Noc je za námi. Čeká nás Smrk a ospalé ráno. U školy je třeba udělat základní údržbu, konečně se shledáváme I s polovičkami, kteří přivezli proviant - kofolu. Naklopím do sebe kuřecí vývar, zapiju kofolou, na chuť ještě meloun a modlím se, aby se pankáčové nezačali točit u mě v pupku. Vyrážíme směr Smrček a Smrk, chvilku si povídáme s mužskou dvojící, konečně můžeme bezpečně odložit čelovky. I když mám pocit, že ta moje už mi zarostla do čela. Klíží se mi oči, hledám Gutar s guaranou, podávám a zrychluju, abych neusnula. Hang na Smrk je zábavný, tlačenka se naštěstí nekoná, kamenitý traverz uteče rychle a v prvních ranních paprscích pípáme vrchol. Chci něco pojíst, pankáči se dole dotočili a mají hlad, ale partačka velí, vem si to za chůze. Poslechnu a něco si šolichám do huby ještě po cestě. Pomalu to rozbíháme. Už to není jako za mlada, jakmile se dostáváme na regulérní seběh zpěvněnou cestou do Čeladné, je cítít 60.km. Stehna pálí a kotníky na šutrech bolí. Teď teprve nastává to pravé ultra. Zatnout zuby a čelit bolesti. Konečně dobíháme I Milana s Ivankou. Do Čeladné už se vyloženě těším, zase vyhládlo, chci kofolu a taky si sundat hřejivou čelenku.

Začíná být horko. Ne že by přes noc bylo lépe, ale dopolední sluníčko tomu ještě přidává. Dozvídáme se informace o soupeřích před námi, jedna krize postihuje elitu za druhou. Jsme druhé ženy, první 20 minut před námi a třetí 20 za námi. Brouka do hlavy si bereme na cestu a táhlou cyklostezku přemítáme, co s načatým večerem. No nic, před Čertovým mlýnem to zase rozjedem  Najednou se nás schází samá vybraná společnost, před vrcholem potkáváme favority Mixu, odněkud z křoví na mě vybafne František se Standou a v údivu si to tančíme až na vrcholek Tanečnice. Tam opět zjišťujeme, že jsme osiřely, a tak to drtíme na Pustevny s výhledem chleba a škvarků. Cestou nám osamělý jezdec, borec sděluje, že jsme druhé a kousek před námi total KO první ženy. To nás nijak neuklidńuje, sami už máme co dělat každá se sebou, natož s elitou před námi. Na Pustevnách se po nás zvláštně koukají, něco čuju ve vzduchu a Jaruš taky - zahajuje taktiku "vem to všechno sebou a jdeme". Beru, v zápalu boje s vývarem a nudlema zapomínám doplnit kofolu, kolečka salámu mi vypadávají z pusy, ale prostě jdeme! Tento seběh už je za odměnu, na Pustevny jsem se těšila, teď už to má být pro zážitek. Ano, má…dokud pod námi nezbystříme jako hladové lišky Lindu s Patricií. Náskok pouhou minutu nám potvrzují I povzbuzující kolemjdoucí. Minutu, a máte je. Vidíme je na cestě před námi, nic netušící, co se na ně chystá. Nabádám Jarušku neplašit, ale zaútočit až do kopce, v lese. Pozdě, už v dáli u čteček nás vidí chlapi a halasně povzbuzují, což holky samozřejmě nepřehlédnou. Kašlu na to, chci kofolu, jako feťák dávku, Robin ji pádí koupit do kiosku a v cuku letu doléváme do flaštičky. Na Pindulu je to ještě štreka, sladký nápoj by mi chyběl. Ještě na silnici holky dáváme, povídat si moc nechtějí, tak se necháváme za zády a bojujeme samy se sebou. Máme toho už plné kecky, přemýšlím, zda se máme vzájemně hecovat, ale myslím, že tady stačí I pouhé pohledy a bylo nám jasné, že budeme bojovat do posledního dechu. Na Radhošti už nás nadšeně vítají, coby první ženy. Je to krásný pocit, o který nechceme přijít. Pomalu se kutálíme z Radhoště, proklínáme kameny, větve, trávu, kaluže, mechy, turisty, stromy, cedule, horko, slunce… Konečně Pindula, poslední občertsvení, mnoha závodníky nepolíbené. Tady je to oáza na konci tunelu. Kofola, salámy, chleba, rohlíky, voda, nadšeně si ji klopím za tričko I do čepice, kdyby mě Jaruška netahala jít dál, možná bych jim tam vlezla I do toho barelu. Ověším se nakonec zásobou tekutin v očekávání dehydratace a před námi je poslední kopec. Posledních 9 km. Zapínám si hodinky, abych mohla sledovat kilometr za kilometrem. Nahoru už se plazíme, trasa vede dlouhým traverzem, následným hangem a opět táhlým stoupáním a rovnými úseky. Jsme rozsekané jak jabka ve štrúdlu, ale zatínáme zuby každou chvíli jedna navrhne té druhé běžet po určitý bod a společně je protínáme pomalu ale jistě, jeden za druhým. Očekáváme tornado v zádech v podobě Lindy a Patricie. Třeba chytnou druhý, třetí, čtvrtý dech a střihnou nás na přechodu před náměstím…? Zaháním černé myšlenky. Za zády nás tiše doprovází František se Standou, jako pozorovatelé situace. Je mi tak zle, že jakmile František něco promluví, přeruším ho "Nemluv na mě prosím tě". Na Javorník se plazíme už v jemném kóma, musíme vypadat strašně, plašíme, možná I pohoršujeme zdejší turisty, co si vyšli na pivko. Ale je nám to jedno. 5 km do vysněného cíle, 10 minut za námi favoritky a 2 těla, na kterých se těžko hledá něco, co ještě nebolí. Frenštát, bože. Jsme tady, proplétání ulic, poslední alej, silnice, Jaruška držíc se mě pohledem zuby nehty se vlečem vstříc náměstí. Na kočičích hlavách už se chytáme za ruce, slyšíme svá jména, čísla, první ženy, skáču, vřískám, pláču. Tak nás tady máte!

Na závěr trocha čísel. S jaruškou se nám podařilo Beskydskou sedmičku dokončit za 15 hodin 18 minut. Umístily jsme se jako první ženy kategorie Long/Sport jak chcete, celkově v této kategorii jsme skončily 23. z bezmála 497 týmů, které o pátečním večeru vystartovaly.

Bohatou fotogalerii dodal kamarád Lukáš Podolák https://www.zonerama.com/LukasX-Trail/Album/2017882
a taky jednu fotečku Kuba Stryk.

Děkuji všem, kteří při nás stáli a podporovali, jmenovitě za úžasný servis Robinovi a Mílovi, Františkovi se Standou za doprovod osamělými lesy a všem, kteří jste mi psali během závodu sms nebo nás sledovali on-line :)

DĚKUJI HLAVNĚ SKVĚLÉ PARŤAČCE JARUŠCE ZA NESKUTEČNÉ NASAZENÍ, PEVNOU VŮLI A ODHODLÁNÍ DO TOHO JÍT, DOKONČIT A VYHRÁT!!!


Malofatranská stovka převlečená za padesátku

8. července 2016 v 13:00
Vrchol letošní závodní sezóny je tu. Onen vrchol měl být úplně pravpůvodně Italské Lavaredo ultra trail, ale už ze začátku sezony jsem si uvědomovala, jak to s ultra není zas taková sranda. A když se vypočítaly parametry jedné a druhé stovky, Malá Fatra z toho vyšla náročněji, obtížněji, ale také levněji a tak nebylo nad čím váhat. Horské maratony a ultra přes květen a červen běžely jako na pásu a s nimi i já, čelit kladeným i neočekávaným překážkám. Okusila jsem asi vše, co jde během ultra maratonu zažít a přesto jsem jela na Malou Fatru s velkou neznámou, jak všechno dopadne tady. Počasí opět nezklamalo a přichystalo si vysokohorskou výheň s dolinovým dušením ve vlastní šťávě. Z ostravských končin jsme přijeli do Terchové v pátek k večeru a a naprostým poklidem jsme si vybalili nocleh ve společné tělocvičně a ještě stihli zajít na pivko do blízké haluškárny. Ráno jsme již v 5 posedávali na značkách, značně rozespalí, ale aspoň trochu svěží. Uvědomila jsem si, že z naší skupinky jdu 100km trasu jen já a pak neposedný František, který si z každé stovky dělá svůj vlastní cirkus :) (tajně jsem doufala, že i Robin, který mi s prvním kilem pomůže) ale postupem trasy se naděje naprosto vypařily v poledním slunci.

Tak tedy v 6 ráno startujeme, plán byl jasný, začít pomalu a nejlépe ještě pomaleji. Klušeme si to několik prvotních kilometrů pod první sedýlko, které nás nasměruje k prvnímu vrcholu Baraniarky.
Je 6 ráno, ale dusné počasí nám jasně dává najevo, že dnes to nebude boj o čas, ale o zachování zdravého rozumu. Leje ze mě jak z prasete, s hrůzou očekávám následující peklo, které nás čeká od Velkého Rozsutce. První delší seběh do Vrátné Robina ztrácím, šetří nohu, já zase opatrně zkouším zbrusu nové Inov-8 Terraclaw, které mi poštou přišly teprve před 2 dny :D no holt, nedá se nic dělat, měla jsem na výběr sešmajdané a sedrané Trail Rocy anebo zářící Terraclaw, výběr byl jasný. První svačinovka a moje oblíbené melouny i cola, servis v dolévání lahví, na cestu přiberu ještě pár sušenkových věnečků. Další žranice je až v sedle po Rozsutci, je třeba šetřit výdejem a neopomenout příjem. Robin se trápí a já cestou přes chatu na Grúni začínám zvažovat předčasný konec ve Štefanové, kam nás donáší nic moc příjemný seběh, kde ani nové botičky příliš nesedí a dělají neplechu a pouští mi dovnitř rozličný nepříjemný materiál. Cestou pod Poludňové skály mě Robin ujišťuje, že chce dojít, alespoň 50 a já jeho rzhodnutí akceptuji. Loučím se s myšlenkou dát stovku a předčasný konec si různě odůvodňuji.
Pokračujeme pohodlným temepem až na masiv Rozsutce, kde nás neomylně začíná spalovat předpolední slunce. Plazení po skalách, kde mi zavazí hůlky, stejně jako sestup přes řetízky dolů. Tady by se jednoduché skládací hůlky vyplatily, píšu si na příště. Konečně se dostávám na další svačinovku a mezi melounem a pomerančem čekám na Robina. Síly zde nabírá i František, který z bezedného batůžku vytahuje jednu mňamku za druhou. Já se zaměřím na lahev s kofolou. Doplňuji i sebou i na místě a neuvěřitelně mi v dnešním horku chutná. Opouštíme oázu a vydáváme se na vrchol Stohu. Výstup lehce ubíhá, šelmu raději držím na uzdě v očekávání starých známých nevolností. Seběh je lehce klouzavý, ztrácím tu Robina a na hřebínku u Poludňového Grůně se cítím celkem fresh a tak si cupitám směr Hromové a chatu pod Chlebom, kde bude další sváča. Pár set metrů si nedobrovlně křtím botičky v bažině a už se ocitám v další oáze, jen bazén tu chybí. První vyfasuji maosvý vývarek, mňam, doplním lahve vodou s citronkem, kofola není, škoda, hodně mě nakopla a pak se rozhodnu Robinovi udělat radost a jdu mu objednat do hospody pivo. Strávím tam aspoň 20 minut čekáním, jelikož právě narazili bečku a také odbavují hromadu Poláků. Co už, stejně si to od začátku jen užíváme, rekordy trhat nehodlám na hodinky mrkám jen sporadicky, proto raději ani nesleduji čas strávený na občerstvovačkách. Robin už si popíjí a pomalu vyrážím dál. Pobízí mě, at pokračuji kilo s Františkem. No, jdu následujících 12 km o tom přemýšlet a uvidím. Od Velkého Kriváně plynule pokračuje hlavní hřebínek až na poslední vrchol Suchý, kde se budeme stáčet k Chatě pod Klačianskou Magurou. Zářící činnost sluníčka se již projevuje, občas si musím zkropit zátylek vodou, cítím lehce spálenou kůži a už si představuji noční divadýlko se svědícími puchýřky - my severské typy to nemáme vůbec jednoduché, navíc použití opalovacího je naprostá utopie, neboť do 30 minut všechno spláchne pot. Výstup na Malý Kriváň mi už dává zabrat, ale kochám se výhledy na tu nádheru. Seběh mi už nejde, předbíhá mě i Tom s pochroumaným kotníkem, a tak šmátrám po nějaké cukrátku na spravení chuti. Chybí mi kofolka. Na chatě si ji musím dát stůj co stůj, jen rozcestník zlověstně ukazuje, že je ejště 50 minut vzdálená. Když se dostávám konečně pryč ze slunce do stínu lesa, konečně se můžu zase rozběhnout a s úlevou se ocitám v další oázičce. Žádné davy turistů, kofola je hned načepovaná a také jsme si vyprosili u dobrovolníků i výborné koblížky s marmeládou. František se k odchodu nemá a tak čeká se mnou na Robina, který je bůhví kde. Zase raději opět nestopuju čas, prosezený zde. Stále se neobjevuje, kofola už je vypitá. A tak se rozhodnu s Františkem pokračovat na poslední úsek do Lipovce. Poslední pro mě, říkám si. V botě cítím puchýřky určitě na 50% chodidla. Proklínám podkolenky, které se mi shrnuly i nové boty. František mě dovede na cvakací kontrolu a pak už nás čeká jen seběh do Lipovce. Konečně, i když nebyl jednoduchý. Už to nejde ani na jednu stranu ani na druhou, nevím tedy, čím mám našlapovat na lesní cestě prokládané kamínky. Nebýt puchýřů, cítím se skvěle, v kondici dát kilo. Do Lipovce dobíháme přesně po 12 hodinách od startu, což byl můj cíl. Sama se divím, ačkoliv jsem to vzdala už dříve a vycházku jsem si užívala. V cíli 50 mě dokonce František vyhecuje a začínám si balit noční výbavu. Jde to ztuha, jsem jako lenochod, který váhá nad tím i oním. Za několik desítek minut se hec vystupňuje, dobíhají ostřílené holky stovkařky - vážně?! Vypadají unaveně a já cítím rezervu. A tak sedím a čekám na spásu Františka, jež je jediný rytíř, který mě může doprovodit nocí. A možná čekám i Robina, abych se rozloučila...František to natahuje. Vysedává na WC a s hrůzou zjišťuji, že se zdržujeme už 50 minut! Tak to je maso. A když dobíhá, nebo spíš dochází i Robin, tak mám opět jasno a taky lenivo, se rozejít dále. Holky už vyrazily dávno. A já? Prostě nejdu. Jsem protivná, zasekla jsem se a odpoklonkovávám Františka směr cíl. Chudák. Smskami mě pak informuje o postupující cestě. Jde mu to dobře a držím mu palce. My s pivem sedíme na stanovišti a vítáme docházející závodníky. Když se začalo smrákat, organizátoři informovali o blížící se frontě. Jdou bouřky a jsou silné, řeší se co dál. František to ví, na hřebenu má světelnou show a na Rotundě ho stopuje Horská služba. A tady se tedy skončilo. Letošní Malofatranská stovka byla předčasně ukončena, všichni závodníci postupně zastaveni na nejbližších stanovištích a předání do bezpečí. O tom jakou neplechu bouřky tropí, mě Robin informoval cestou pro naše zavazadla do Fačkovského sedla, tedy úplného cíle. Spousty stromů přes cestu proudy vody i krup. Bylo to rozumné. Kolem půlnoci již bouře běsní i v Lipovci a my nocležníci v místním kulturním domě jsme vděční za střechu nad hlavou a suchou zem. Takhle tedy dopadlo mé putování za první stovkou. Usínám za zvuků bouře a ještě do 3 do rána poslouchám hovory a telefonáty pořadatelů závodníkům, kteří nedorazili do cíle 50. Snad jsou všichni v pořádku. Z Terchové se tedy vracím s dalším DNF. Jdu hledat sílu. Sílu, která mi pomůže vše ustát a nevzdávat se. Neohlížet. Hledat sebe.

Czech Ultra Trail Tour Bílé Karpaty aneb Málo žereš, nedojedeš!

23. května 2016 v 20:54
"Tak přece nebudeš kulhat, dáme ještě do druhé nohy". Nojo, představa, jak na zítřejším ultra závodě kulhám byla děsivá, a tak uzmu svou štamprli a vychutnám si taťkovu skvělou slivovici. A tak to chodí u nás v Brodě pokaždé, když se ztracená dcera navrátí z Ostravska. Jenže zítra jdu na závod, na závod, který je konečně v mém rodném kraji. Sbalili jsme v Ostravě všechny ruce a nohy, které si chtěly zaběhat a poznat i jiný běžecký hornatý kout než jenom Beskydy, a vyrazili jsme vstříc slibně vyhlížejícímu seriálu závodů Czech Ultra Trail Tour, který tentokrát investoval veškerou odvahu a snahu do krajin běžci téměř nepolíbených, do Bílých Karpat.
U rodičů jsme přečkali úplňkovou noc díky slivovici téměř bez následků a brzy ráno, urychleně, než tatík přijde s novou flaškou slivovice, vyrážíme směr Vápenky pod Velkou Javořinu, kde bylo v krásném prostředí rekreačního střediska situováno zázemí závodu. Zdravíme známé tváře a dolaďujeme poslední detaily, dnes nesmím zapomenout sluneční brýle, ani kapesníčky, vypadá to na šichtu v parnu. První stravovací režim porušen, zapomněli jsme doma na snídani ovesné kaše, musíme se vypořádat s jahodovými buchtami od maminky, dávám na rady zkušených a raději startuji s poloprázdným žaludkem, ať to jde lehčeji. A taky že jo, hned po startu vyrážíme do mírného kopečka, který si klušeme Lukáš, já a Robin a chrochtám si blahem. Jednu chvíli pod nohama zpozoruji male šnečky, už už jsem se po nich natahovala a odhazovala z cesty, ale závodní duch mi to nedovolí, chudáky, vteřinku se soustředím na to, kdy za sebou uslyším křupnutí, ale milí šnečci jsou za 5 minut z hlavy venku a já se opět soustředím na výběh pozvolného stoupání. Na hřebínku lehce zpomaluji, přeci jen bych nerada přepálila, pouštím kluky před sebe a kochám se výhledem na protejší jihomoravský kraj. Pohodový seběh nás stáčí na slovenskou stranu, kde po kličkování voňavým lesem vybíháme pod menší sjezdovkou. Robin hlasitě jásá, konečně kopec, já moc nadšení nesdílím, ale už se škrábeme nahoru, pohled na hodinky mě ujistí o blížící se první občerstvovačce. Dobíhám už vyhladovělá, beru banán I salám s bagetkou a chci si k tomu na chvilku sednout. Robin vypadá netrpělivě, a tak ho milosrdně vypouštím ze svých služeb, ačkoliv jsem ho před závodem prosila, ať si dáme konečně aspoň jeden závod v tandemu a přizpůsobí se mi. Radostně peláší v rytmu svého Volání divočiny, jak to nazýváme a já se chvíli na to s nevolí poroučím taky. Po 50 metrech mi nedojezený salám v ruce překáží a do pusy neumí trefit, a tak sviští mravenečkům v lese. Kluky jsem z dohledu ztratila, ale to mi nevadí, kochám se krásným lesem, možná až sem zasahuje pověstný javořinský prales, naslouchám zpěvu ptáků a tak nějak je mi příjemně, opět nastává pomalé stoupání a blížíme se k hřebenu, který nás dovede poprvé na Velkou Javořinu, jež se co nevidět vyloupne ve výhledu mezi korunami sromů. Poslední prudký stoupák, kde jsme podporování cyklisty a už se dostáváme na lysinku Javořiny plnou ještě kvetoucích pampelišek.
Louku obkroužíme k Holubyho chatě, kde vznikl přídavek v podobě osvěžovací stanice. Pro spousty běžců zbytečná zastávka, já vodou nepohrdnu, sluníčko již peče, zplavená jsem komplet. Přeskočím ležícího vlkodava a upíjím jointák z půllitrového kelímku, zvládnu dva loky, pohlazení zvědavých kočičáků a s omluvným výrazem kelímek vracím a rozbíhám to na další štaci. Závodní pole prořídlo, někteří se odpojili na svou krátkou trasu vstříc Kamenné boudě a zbytek se drobí směr Květná. Čeká mě krásný seběh stezkou křižovanou popadanými kmeny stromů, měkkého jehličí i kořenů stromů. Prostě vše, co má kotník běžce rád. Brzy již mezi korunami stromů vykukují první domy a zanedlouho už pokračuji spolu s dalším závodníkem ulicí ke sklárnám Květná, kde se hodlám pěkně nadlábnout. 500m od občerstvení nás vítají nápisy křídou Bojujte! Fandíme Vám! A mě to dojímá, už už natahuji, ale musím se rychle probrat, na slzy je ještě času dost, ještě není ani půlka. Paráda, takovou veselou občerstvovačku jsem ještě nezažila, plné stoly, pivo, kofola, meloun, banán, pomeranč. V první řadě vysypávám z boty kamínek, který mi hrál nějakých 10 km pěkně na nervy a pak už cpu vše, co snadno klouže do krku, takže salám má opět smůlu, klopím pivo, kofolu a téměř v euforii ze všech těch rozjařených lidí, bych tam nejraději začala tancovat. Proberou mě až další běžci, kteří přišli za mnou a už vyráží vzhůru na další kopec - Novou horu lemující obec Strání. No nic, seberu svých 5 švestek a vybíhám taky, ještě do kopce stíhám doběhnout Honzu. Při výstupu si povídáme a stoupání rychleji ubíhá. Chce mě pustit před sebe, ale poděkuju, já si to dnes chci užít a ne doběhnout v křečích. Nahoře už se mi pomalu vzdaluje a mizí v remízku. Pomalu do něj vpluju taky, tady na nás čeká dobrodružství, prodírání houštím I brodění bahna, raději jdu opatrně. Otvírá se údolíčko s poli, které mě pomalu povedou k úpatí Lopeníku. Vytahuji energy tabletku, před sebou zahlédnu Honzu a o dalších sto metrů, už za silnicí, poznávám sedícího Robina. Chvilku se raduji, že na mě čeká, pak se proberu a nepozdává se mi, že by čekal na mě, spíše ho zradilo chodidlo. Bohužel hned vyklopí, že si v bahně vykroutil koleno, chvíli přemýšlím, že půjdeme spolu pomaleji, ale když se rozejdu a on se vzdaluje, tak takhle bychom šli do zítřka. Posílám ho podél úpatí do Lopeníka, popřípadě Březové, nemám šajnu, kam to dopajdá rychleji, budeme si volat a tentokrát mu záda ukazuji já. Mezitím mě dostihl další závodník, se kterým jsme sbíhali už do Květné a za povídání si to štrádujeme směr Velký Lopeník. Na začátku lesa je nejkrásnější úsek, potůček s brodem, neodolám, musím se vyráchat, opláchnout pot a pohledat ve vodě malinkaté chrostíky. Roman, jak se později představíme, mi pomůže přes potok a poklidně se dáváme do stoupání. Dneska mám štěstí, každé stoupání zažehnám hovorem s nějakým spolutrpitelem a snadněji to uběhne. Nejstrmější část Romana na chvilku ztrácím, ale kousek od rozhledny už mě opět dobíhá. Na vrcholku posedává jen pár cyklistů, pomalinku to rozběhávám dolů, už to nejde nejlépe, ale opět mě táhne vyhlídka na občerstvovačku za 3 kilometry a take nádherný seběh do Lopenického sedla, kde nás přivítají nádherné výhledy na Mikulčin vrch a zprava rozkvetlé chalupy Vyškovce a Hribovňy, kde je už jen kousek do naší chaloupky. Zamáčku slzu, teď je důležitější kilometr k jídlu. Přeskakujeme elektrické ohradníky, zdravíme cyklisty, projdeme loukou a konečně usedáme k hostině a já taky k výměně vody v batohu. Ve džbánech voda s citronem, to je luxus do parného dne, za jiných okolností I ta sekaná a buchty, ale momentálně se na oboje bezradně koukám ve své ruce, kdyby byl aspoň banán. Roman mě nutí sousta spolknout, ale ani jedno do pusy nechce. Vybíhá dříve, já se ještě pokouším urvat nějaký kousek, ale boj je marný. Do kopečka mě opouští i další parťák, skoro soused, zjištěno z rozhovoru, a tak mě čeká táhlý hřebínek-tichý zabiják v odpoledním slunci, o samotě. V lesíku se běží fajn, na louce už to drhne a do kopečka se rozhodnu udělat záslužnější činnost, a tak volám Robinovi a taky domů rodině, zda je někdo schopný řídit a posbírat někde Robina. Ten mi posléze sděluje, že jej nabral projíždějící support jedné závodnice, a tak směřují autem již do cíle. Jedna starost z krku. Dostávám se z rozcestí nad Březovou a dobíhám opět Romana, ten má krizi. Na nejtáhlejší louce přijde i na mě a přiznávám prázdný motor. Nabízené tyčinky mi nepomohou, mám je taky, pokusím se alespoň o sezamovou tyčinku. Horko těžko nasoukám jeden dílek a pan žaludek začíná být nevrlý. Pobízím Romana, ať pokračuje, já se budu chvilku plahočit k silnici. Začíná mi být dost divně, na horizontu parkuje mladá rodinka, snažím se zmizet z dohledu, polňačka za asfaltkou a vzdalující se gentleman již nabídne soukromí dámě s rotujícím žaludkem. Elegantně padám na všechny čtyři a ze mě notnou chvíli lítá všechno možné. V dáli se pomalu přibližuje dvojice, důstojně se kousek odplazím a převalím na zadek. Konečně dnes využívám kapesníčky, utírám slzy a čekám, kdy se zrosolovatělé tělo nahodí do pevnějšího skupenství. Po chvilce to vypadá nadějně a tak se zvedám a vyrážím v závěsu za dvojicí. Dokonce se dám do běhu, vypadá to na úlevu a naději se rychleji dostat na Kamennou boudu k něčemu na usmíření žaludku. Ten mě ale po půl kilometru opět trestá, dnes to mít zadarmo nebudu, takže zase vyhledávám postranní úseky, kde můžu čelit křečím a zklidnění posedáváním. Překonat kilometr ke Kamenné boudě zdá se být nemožné. Hlavou mi lítá všechno možné, zvládnu posledních 10 km, nebo ne? Být či nebýt drsňačka a vyrazit na Javořinu s rizikem šavlového představení? Začínám litovat, že jsem v domácím prostředí. V těchto věcech jsem dost konzervativní, jsou činnosti, které si nechávám raději pro sebe. Souhra náhod, dnes jsem se oblékla navíc kostelově, skoro v bílém, a nakonec tu vymetám krajnice.
Konečně Kamenná bouda, už jsem ani nedoufala, postávající holčička neví, zda mě přivítat, nebo jsem tu zabloudila ze zombie pochodu. Nastavím na milé dobrovolníky startovní číslo a hned mi nabízí pivo i kofolu. Občerstvovačku právě opouští Roman, svěřuji se, co se mi stalo a vybízím ho, ať bojuje a dotáhne to zdárně do cíle. Pivo mi nejde, ale kofola ve mě jen zasyčí. Chvilku se tam bezmocně plácám v trávě v tom kostelovém běžeckém kroji, a nakonec oznamuji kontrole, že zde končím a zjišťuji zkratku do Vápenek. Vydám se směrem, kam mě posílají, vděčná sama sobě, že jsem si nabalila do batůžku lehoučkou bundu. Sunu se po cestě, třepu se jako ratlík a konečně se dávám do breku. Jsem naštvaná sama na sebe, jaké jsem máslo, a nic nevydržím. Pro některé zvracením závod teprve začíná a pro mě totálně končí. Když procházím obloukem v cíli závodu, nejraději bych byla neviditelná, ale díky úžasné náladě, známým i novým kamarádům chmury brzy přejdou, skvělá atmosféra panuje do večerních hodin.
Na závěr už se jen omluvím organizátorům za striktní dodržení mé neviditelnosti, protože když někdo dojde do cíle, tak se co? Tak se musí ohlásit i kdyby trakaře padaly, nejen tam, kde skončí, ale kam i dojde.

Fotogalerie ze závodu od Lukáše Budínského:
http://www.sportovni-fotografie.cz/cutt-bile-karpaty/

Odkaz na sérii závodů CUTT:
http://cutt.cz/

Perun Skymarathon - Mistrovství ČR v Skymarathonu 2016

15. května 2016 v 21:44
Je necelá hodina po startu a něco tu nehraje. Lépe řečeno neběží. Neběží mi to, nohy jsou jako z olova a hlava lítá bůhví kde, hlavně ne na PerunSky marathonu. Jak je to možné? Cítila jsem se tak skvěle, připravolala jsem se od posledního závodu v lednu a hodlala pokořit čas pod 6 hodin. A já se ve 2. kopci zašpuntovala, zasekla, skoro to otáčím pryč do lesa, hlavně z dosahu trati a ostatních závodníků.

A přitom vše se zdálo být více, než parádní. Samozřejmě obavy panovaly, a to především z delší závodní přestávky, asi 4 měsíční (i když nevím, jaký by to mohlo mít vliv, když jsem měla první závodní sezonu teprve loni). Po LH24 jsme flákali i Lysacupy a regionální desítkové závody i první jarní ultra traily mi proklouzávaly mezi prsty. Cítila jsem velký respekt k blížícímu se závodnímu triu Perun - CUTT - L4L po čtrnáctidenních intervalech a dost mi to přidělávalo zbytečné starosti o tom, zda to zvládnu, zda se v jednom nezraním a jaká popřípadě provedu opatření, abych se nezranila a o měsíc později byla připravena na Malofatranskou stovku. Možná se všechny tyhle obavy promítly do následujícího průběhu.
Týden před Perunem jsem si šla připomenout startovní výstřel na tradiční CityTrail Ostrava na 12,5 km. Čas jsem si zlepšila asi o 8 minut, ale závodící ženy mi uštědřily za vyučenou na rovince po asfaltu, ačkoliv při seběhu z haldy jsem je přelítla jako papír. Nevadí, jedeme dál. Na Perunovi si užiju seběhů až až. A tak opět stojíme na parkovišti pod Javorovým, letos s tím rozdílem, že panuje téměř ikonické letní počasí, má rozvička jógou ve svěží zelené trávě působí až téměř kýčovitě, nemluvě o úboru sukýnky a lehkého trička, na tento závod téměř nečekaná výbava.
V dobré náladě se skládáme před start, rovnám si lahvičky s vodou a přemýšlím, zda nestálo za to, batoh úplně vynechat a běžet jen s nějakou lahví, jako spousta jiných, anebo úplně bez a vystačit si s občerstvovačkami, jako zbylá třetina. I tak jsem si pro případ nečekaného přívalového lijáku sbalila lehkou bundičku (neboť prázdný batoh mi na zádech skáče).

Vyráží se ve znamení špuntování, na první sjezdovce se dav rozbíhá do stran a já kličkuji mezi vyšlapanými cestičkami a drny trávy. První stoupání není špatné, udržuji rytmus a závidím vylétnuvšímu paraglidistovi, který masu závodníků sleduje z nebeské výšky. Míjím fotícího Dana, jehož záda mu začátek sezóny zakázaly, potkám fotícího Lukáše a těsně před vrcholkem mě stříhá Alžběta z Lysacupu, se kterou jsem si perunskou tahanici užívala v loňském roce. Následuje seběh do Řeky na první občerstvení. Nějak to drhne, lehce se mi nesbíhá, nicméně pár lidí předběhnu, stejně tak, jako jich pár předběhne mě. U občerstvovačky mává Ríša a hlásí, že jsem asi minutu za Robinem. Těšila jsem se na banán, jenže ten nikde, loknu vodu a strčím do pusy kousek musli tyčinky, který žvýkám následující půlkopec. Letos nejsou lana, jde se po úzké pěšince, pomalým tempem, které mi až vadí, ale nikdo nepředbíhá, nikdo nechce přepálit, utěšuji se stejnou taktikou a dál si žvýkám ten kousek tyčinky. Jeden traverz, druhý traverz, nohy jako ze dřeva. Příjemné to není a mě se to přestává líbit. Ostatní nasazují tempo a já se plácám v přicházejícím trápením. Alžběta je na tom asi podobně, jelikož kdyby chtěla, už mi dávno zdrhne, ale netroufám si s ní navázat jakýkoliv pokus o konverzaci. Kontroluji hodinky, odpočítávám kilometry, už bych chtěla seběh v korytě řeky a taky mít za sebou sjezdovku. Někde nahoře,v táhlém úseku, tušíc blížící seběh, se odvážím dát si gel, raději jen půlku. Pořád si říkám, první půlku pojedu klidně, ať mám sílu na druhou. Ale nevím, zda je to tím počasím, dochází mi energie ještě dříve. Přichází dlouhá sjezdovka. Dnes mám hodinky a hlídám si čas z loňska, jsem na tom skoro o hodinku lépe než loni, trošku mi to zvedne náladu, ale energie bohužel nepřidá. Občerstvení si nechám až po seběhu, ať se můžu na co těšit. Jde to pomalu, hrozivě pomalu, pár lidí pustím, ale zbytek je propastně za mnou, vyžírám si to sama v poledním slunci. Začíná se mi dělat nedobře. Jedna věc je od žaludku, ale to už jsme kamarádi, s kým kamarád nejsem, tak s rozruchy ve střevech. Živě si vybavuji Slezský maraton a naprosto totožné příznaky. Co není totožné, tak absence lesa a stromků, plazím se po sjezdovce, což je louka, akorát dost šikmo nahnutá. Přicházím asi do půlky kopce, stojí tam auta a taky Ríša a zase povzbuzuje. Mohla bych ho poprosit o toaleták, anebo po cestě zaběhnout kousek dál do lesa. Nicméně zuby nehty držím vše, co držet jde. Říkám si, aspoň nahoru k té chatce a tam za smrk, bude to rychlejší, a tak se tam doplazím a samou radostí na střeva zapomínám a jako kuželka poražená koulí se sunu k zemi tažena zemskou tíží. Je sucho, ale v tomhle sklonu svah klouže i tak, více méně po všem, co se na něm nachází. Předbíhám pár borců, což mám ráda, i když už dávno vím, že tyhle radosti jsou pouze jepičí a chlapci mě stáhnou bud už na další rovince, nebo v kopci. Dobíhám první kontrolu a těším se na Colu, došla, sakra, co teď? Moje naděje. Dávám si jen banán, víc si nevyberu, jsem holt vybíravka a tak pokračuji na vodu a banán dál. Líbí se mi, že ani ti přede mnou to nehrotí a jdou poklidným tempem v očekávání dalších marasů. Docházíme horský potůček a vesele se v něm rácháme, smýváme ulepené obličeje a ruce a nastupujeme na další kopec. Vím, že bude mírný, nicméně, už tradičně zde přichází krize. Nejdříve jen tak lehce se podsouvá, nutí mě zůstat u potůčku a čabrat nožky, pak mě nutí zastavovat každou chvilku v kopci a pít, nebo očumovat zdejší lesní porost. Prostě mnozí z nás drsných závodníků to znají, když se nechce, tak se hledá tisíc jiných důvodů, které jsou zrovna důležitější než závodění uprostřed závodu. Zase se potkáváme s Alžbětou a tak přemýšlím, jaké důvody má ona, ale zeptat se jí neodvažuji. Suneme se cestou lesem a vcházíme do pasáže která nabízí dlouho hřebenovku po lesních cestách. Už loni jsem se zařekla, že jsem to měla běžet, ale nejraději bych si nafackovala, protože jsem toto své nařízení porušila i letos. Brzy bude polovina a já bych měla začit závodit. Zoufale koukám po hodinkách, ale nic světoborného nevymyslím. Konečně přichází seběh a myslím, že je opět krizový jako loni, už téměř naprázdno sbíhám dlouhý a nekončící úsek, připadám si jako bych měla 100 kilo, k tomu mi batůžek poskakuje na všechny strany a do rytmu kručí v břiše. Zuby nehty to vydržím dolů, k občerstvovačce. Tam se opět neuspokojím, a tak si dám na střídačku salám a banán a hamižnicky si přivlastním dva kelímky s colou a třetí si ještě naliju do lahve. Po 5 sekundách zjišťuji, že to byla fatální chyba, jelikož je Cola nasycená a můj styl je skákající a následně špuntík lahve vystřelí jako čertík z krabičky a ošplíchne nejenom mě, ale i probíhajícího závodníka. Omlouvám se, snažím se Colu vypít během výstupu na Ostrý. Alžbětu jsem nenávratně ztratila. Ovšem o závodění nemůže být řeč. Nejde to vůbec, raději se šplouchám ve studánce na Ostrém, a poslední nejdelší seběh dolů pod Javorový trpím. Připadám si jako bojovník ve výzbroji, táhnoucí z války. Při dopadech jako rytíř v brnění. Konečně běžíme po louce, tam už jsem na pokraji svých sil a nevím jak si počít s posledními nemilosrdnými kilometry do kopce. S ostatními odpadlíky nabízíme ochotně své pořadí, jenom abychom se nemuseli hrnout do kopce před nimi. Potkáváme první křečové "mrtvoly". Posedávají nehnutě, na okrajích stezek a nemluví. Občas mám chuť si přisednout a nemluvit také. Jen čekat na tmu a vlky, kteří mě sežerou. Serpentiny jsou nekonečné, naštěstí se přibližuje značka Lanová dráha a brzy se objevuje i černá sjezdovka, Grande finále. Plazíme se těch posledních stovek metrů neurčitě a bezcílně. Už jsem ani nedoufala, jsem ráda, že je to o hodinu lepší než loni. Ale ten pocit...byl loni o dost lepší. Ale proč, to mi nikdo nedokáže vysvětlit...necítím se unavená, ani zbitá. Dolů na parkoviště sbíhám, a následující dny bez problému. Někdy je těžké hledat příčinu. Každopádně i tak jsem ráda, že jsem letošní ročník absolvovala :)

Adidas 24 hodin na Lysé hoře

12. března 2016 v 10:07 | Beziliska
Původně jsem na LH24 jít nechtěla. Nelíbila se mi trasa. Nelíbilo se mi 24 hodin. Pak jsem si koupila druhé boty, jakože náhradní (velice výhodný nákup). Pak jsem na vánoce dostala čelovku Petzl Nao. Pak mi šéf napsal, že mu odřekl parťák. Pak jsem mu řekla, že si to v rámci tréninku spolu dáme. Na pohodu, na atmosféru. Pak mi to odřekl i šéf. Pak jsem musela poprosit Robina, aby prodal svou registraci a šel se mnou na koupenou registraci s ubytováním a bufetem.
No a pak už jsme přijížděli do Ostravice, nabalení jako na cestu kolem světa. Proč? Kdyby sněžilo, pršelo, trakaře padaly, ať se můžeme převlékat do suchého, a tak jsem sbalila všechno funkční, běžecké, vrstvené oblečení, co jsme doma našli.
Skončili jsme na Sluníčku a se sluníčkem odešli i naše tajná přání dobrého umístění. Uybtování zde, je daleko, mimo trasu, ochudíte se o 10 cenných minut odpočinku. Jeli jsme s přáním 12 kol, pokud to pojede podle plánu. Nicméně, I Sluníčko mělo svoji závodní a především rodinnou poklidnou atmosféru, což bylo nakonec možná i dobře.
Na pokoji jsme se přivítali se sympatickými mladíky, kteří přišli za zážitky a velmi jsme se bavili celou noc J
Robin celou patálii začal, šikovně utekl špuntu, takže já měla své první kolo cestu téměř volnou, jelikož největší špunťáci úzkou stezku lesíkem již neohrožovali. Traverz pod Lysou byla mňamka. Od druhého kola jsem na něm začala sabotovat běh, který mě dost v hlubokém sněhu vyčerpával a šetřila jsem si síly na výplaz sjezdovky. Seběh taky bašta.

Rozlišujeme sníh a sníh. Tedy sníh prašan, čerstvě napadaný, skupenstvím podoba krystalovému cukru, a pak sníh tuhší, udusaný, zvlhlý a přemrzlý, po kterém se dá pěkně běžet. Letos jsme vyfasovali čerstvou první variant…do půl lýtek. Asi jsem byla ten den jediná, kdo si přál závodní trasu nepolíbenou ani jednou sněhovou vločkou. Mé druhé kolo nicméně zamenalo krizi jako blázen. A to jsem chtěla jít ještě další 4? Přišla nenápadně. Za to důrazně, kdy jsem to chtěla totálně zabalit. Přestalo mě bavit do kopce předbíhat špuntující chodce, každého prosit ať uhne, prostě mě to ohromně oslabovalo. Psychicky i fyzicky. Sjezdovku jsem téměř nevyšla a dolů jsem se doplahočila s velkým zpožděním. Prosila jsem Robina, ať jde pomaleji, že si chci odpočinout, ale samozřejmě že pomaleji našel, za hodinku a 40 minut, už jsem ho zase čekala a vyrážela vstříc začínající noci. Byla jsem o poznání klidnější, dala jsem si v bufetu kafe a bábovku, a to mě trošku povzbudilo. Krize byla zažehnána, přivykla jsem si režimu závodu a Robinovu tempu, abych ho mohla vždy ve správnou dobu čekat u předávky u Transformátoru. Noc začala ubíhat, na pokoji vládla fajn nálada a i když nám v noci sněžilo do očí, nebyla bůhvíjak strašná zima. V podstatě jsem se vždy oblékla nad rámec, tudíž jsem se i více potila, a proto měnila za suché pltě, každé kolo. Chyba byla hydratace. Camelbag zamrzal, a malou lahvičku jsem neměla na své výzbroji kde umístit, aby byla v dosahu, pouze v krizových případech sundat batoh a napít se, což jsem samozřejmě nedělala a každé kolo jsem jela na sušáka.Vymstilo se mi to k ránu, kdy jsem nejen padala únavou na držku, ale začalo se mi dělat dost nevolno i od žaludku. Byla jsem slaboučká, ale najíst se nešlo, energetická tabletka mi zvedala žaludek jen při pomyšlení, takže jsem jen ucucávala kolu a sledovala vývoj pořadí. Cca od půlnoci jsme se drželi na druhém, střídavě třetím místě. Největší favorité to v noci kvůli zranění vzdali, proto se tam začalo ocitat druhé místo. Nicméně se třetím týmem to byl boj na minuty. Věděla jsem o koho jde, se slečnou jsme se míjely a myslím, že I ona věděla (tak měli jsme čísla, že) a internet dnes už taky každý sleduje J ale do rozednění, potmě se to tak nesledovalo. Poslední kolo jsem šla asi po šesté ráno, totálně rozoraná, blbě mi bylo, spat se mi chtělo, ale musela jsem, už kvůli Robinovi. Mírně se začalo rozednívat a mě ještě před hangem předběhla soupeřka. Byla jsem tak vycucaná, že jsem ji nechala. Předběhlo mě dokonce více lidí, nicméně Elišku jsem měla stale na dohled. Jestliže to dokázala rozběhnout ještě v traverzu, zpomalila na sjezdovce a seběh jsem ji opět předběhla. Že by slabá stránka, seběhy? Dokázala jsem vynaložit několika minutový náskok a něco po osmé vyrazil Robin. Prosila jsem ho, aspoň půlkola. Ale můj hrdina, doběhl v limitu až dolů. S celou grácií. Bylo to doma. Naši úhlavní soupeři již 13 kolo nedokončili, ani jeho půlku. My ano. Robin ano J



Salomon City Trail Ostrava 18.7.2015

18. července 2015 v 20:44
Salomon City Trail Ostrava

Na STRC jsem se hodně těšila. Jednak jsem se cítila ve výborné formě a za druhé jsem chtěla zúročit tréninkovou přípravu posledních týdnů převážně na horách. Proto jsem se těšila na trať, která zahrnovala výběh na haldu Ema a několik schodových pasáží skrz slezskou Ostravu. Právě díky výběhům a seběhům jsem se cítila maximálně připravená a nebrala jsem v úvahu ani varování na extrémní tropické předpovědi počasí. Už během středečního decentního tréninku v rámci závodu a proběhnutí po trati závodu bylo dusno jako za nároďák a lilo ze mě jako z konve, každopádně mě to z míry nevyvedlo a já se těšila jak na vánoce. Na čtvrtek a pátek už jsem měla naordinovaný klid, což jsem samozřejmě nedodržela a já si naordinovala lehké posilování alespoň horní poloviny těla, takže v pátek ráno jsem se sotva bolavýma rukama oblékla, abych mohla jít do práce. Ale to mi nevadilo, rukama přece neběžím a na nožky jsem si dala bacha. Oblečení i strava byly nachystány již od večera, takže už v sobotu ráno žádný stres a v podstatě do startu závodu panovala super nálada a konverzace s ostatními závodníky známými i neznámými. Naléváme se ionťákem i vodou, ať máme co potit, a já se psychicky připravuju na první osvěžení na 2,5 km, jelikož prvních 5 km a v horku bývá nejhorších. Vyrážíme ze stínu Trojhalí na prosluněný start, za komentáře, že v zimě by se nám běželo hůř, inu těžko říct, v 35 stupních to bude první zkušenost, a stavíme se co nejvíc dopředu, samozřejmě proto, aby mě mohli ostatní předbíhat. Moje klasické předstartovní dilema, odskočit si do všelijakých křáků podél cesty jako asi 40% shromážděných, nebo to potlačit? Pro příště udělám to první, ať je tam nalezených holých zadků kolik chce. Takže výstřel a přední řada vysřelí taky, vlaju za nima jak zpocené tričko, které se snaží co chvíli přilepit na kůži, ale nedaří se mi to. Po kilometru je slezskoostravský hrad a já cítím nejen to, že se mi fakt chce čůrat, ale taky že se začínám vařit. Pár známých mě předbíhá a vtipkují, já se uklidňuji, že se to po svěžení na občerstvovačce spraví. Běžíme podél řeky a následují první schody, super, beru je ještě po dvou, občerstvovačka na dosah. Beru ionťák na vypití a vodu na polití. Ionťák spíš vdechnu než vypiju a vodu si hodím za sebe místo na sebe, tudíž následující schody vykašlávám jak při astmatickém záchvatu a když před sebou vidím ostatní přecházet do chůze, jdu taky. Tělo to okamžitě uvítá a snaží se zpomalit, takže se ploužím i z mírného kopce. Proklínám celý závod a především to debilní horko. Přemítám si věty o přehřátí organismu, které jsem si večer před závodem pečlivě pročetla, takže jsem neomylně každých sto metrů na sobě cítila příznaky kolapsu. Sto kolapsových metrů doprovázelo mezitím každých 50 potřeba čůrání, tím spíš že se trasa začala klikatit všelijakým tamním zeleným porostem vedoucím k haldě a jejím lesíkům. Hlavou se mi honí myšlenky, nebo spíš vaří, jelikož mám pocit, že mám v hlavě minimálně čerstvě uvařenou květákovou polévku, typu tady si sednu do stínu a počkám, načež si uvědomím, na co bych tam asi tak čekala, budu muset dolézt tu pekelnou cestu zpátky tak či tak. Fajn, tak si nesednu, ale tak aspoň se vyčůrat, no co, tak mě předběhne 5, 10 lidí…10 sakra, to je moc, raději se počůrat. Začnu tedy aspoň nadávat na toho, kdo vynalezl kilometrovníky, jelikož se tím zavařeným mozkem snažím napočítat do 13 a ta značka 4 km mi téměř vhání slzy do očí. Do prdele práce, ještě 9 km. Počkat, třeba to píšou naopak, 4 km do cíle, bože, dej si facku, jen na haldu to bylo 6,5. Teď už fakt neběžím, jdu…avizovaný výběh na haldu Ema začíná připomínat pochod astmatického ústavu, na druhou stranu jsem ráda, že v tom nejsem sama a sípeme si to vršku s několika dalšími. Do pochodu se mi ohlašuje žaludek oblíbeným žbluňkavým zvukem, který dokáže ten běh vždy zpříjemnit. Mám pocit, že takhle pomalu jsem se na těch 200 výškových metrů neškrábala ani pozadu, svůj vysněný ladný výběh na vrchol jsem v hlavě okřikla, jako by to měl být ten nejkatastrofálnější hřích. Tlak na spáncích na mě mluví "Marie zapomeň, tady se nepoběží." Tečka. V podstatě své plány měním na to do cíle hlavně dolézt. Mezitím vymýšlím různé výmluvy na to, proč jsem do cíle dolezla po čtyřech, nebo dojela tramvají, ale jako na potvoru mě vůbec nic nenapadá. Počkat, začíná mě bolet kotník, ano, asi jsem špatně dopšlápla a při každém kroku se hlásí. Výborně mám, výmluvu!Vylezu nahoru a s pocitem, že dnes už se na kopec nepodívám ani na obrázku, zapomínám na kotník a překvapivě to rozpaluji dolů. Paráda, to je ono, než stačím zakopnout a už už skoro letím přímo na borce, kteří tam fotím..bravurně jsem to vybrala a tedy let 323 pokračuje. Je to lepší, cesta k mostu a radnici konečně ubíhá tempem vaříme maso do měkka na mírném ohni, a žádné prudké restování a nutkání čurat už mi začíná tykat, tak je to hned přátelštější. Jen ty kilometrovníky… Vodou se už trefuju do konce do správné trubky a dostávám se na most přes Ostravici, kde mám výhled na závodníky přede mnou. Vidím známé tváře/záda a to mi dodává sílu pokračovat a ne se ploužit. Vydrží mi to asi tak kilometr, než se dostaneme na stezku podél řeky, kde není ani větvička, tudíž super opékačka v předpoledním slunci extrémně tropického dne, pravděpodobně rekordního tohoto léta. Myslím na to, zda bude lepší se počurat anebo uhořet, nekonečné 4 km, po dřevěné lávce na hrad už za sebou táhnu nohy jako po 30 km a slečnu, která hlási už jen kilometr bych za ten 1 kilometr nejraději kopla někam. Samozřejmě se ten jeden protáhl na dva a to ještě šíleným porostem podél řeky, aby pořadatelé prodloužili trasu na těch avizovaných 13. Trasa se ztáčí a vrací k cíli, míjím se s těma přede mnou. Oni běží, já už jdu, klopýtám, nadávám, šplhám se na břeh k silnici a končím. Tohle byl ten nejhorší doběh do cíle, jaký jsem zažila. Čurání mě samozřejmě přešlo hned za cílovým obloukem a infarkt se nekoná.


Vltava Run 2015 - Rungo.cz - ženy

20. května 2015 v 9:19
Vltava Run aneb síla ženy (Rungo.cz - ženy)

Dobíhám úsek a šinu si to k předávce, po stranách stojí holky a zděšeně na mě cosi křičí. Ty výrazy ve tvářích, podívám se na nohy a pochopím proč...nemám je, běžím bez nohou! Vzbudím se téměř s jekotem a okamžitě kontroluju nohy, přitahuju, protahuju, stoupám a poskakuju. Mám je, mám, byl to jen sen, uf. Verča už je dávno vzhůru a pootevřeným oknem na Kvildě posloucháme první startovací vlny závodníků Vltava runu. S pohledem na hodinky zjišťuji, že právě startují naše další a jediné 2 soupeřské ženské týmy. Slovy dva. A my jsme třetí. Tým Rungo.cz - ženy. Ženy, které se do včerejšího dne vůbec neznaly a neviděly. Ve věku 19 - 37 let. Svobodné, vdané, bezdětné i se 4 dětmi, běžkyně začátečnice i pokročilé závodnice. Prostě čtenářky Rungo.cz, které si naše kapitánka Jarča vybrala ze všech koutů republiky.
Teď už se nacházíme na Kvildě v místě startu a máme tedy ještě asi 4 hodiny času. Proč tolik, nikdo netuší, předpokládáme, že nás organizátoři řadí buď mezi favority, anebo mezi outsidery a nepočítají nás coby včasný doběh do cíle. Pro začátek lehce demotivující uvědomění, kterému nepřidalo ani to, že ze 3 ženských týmů ocení jen ten první. Jóga jako rozcvička, ale úžasně pozitivně ovlivnila naši náladu a soutěživost a po 10 hodině dopoledne startuje naše kapitánka Jarča a já jako druhý běžec se přesouvám na místo předávky Bučina, nedaleko od pramene Vltavy. Trochu začínám být nervózní, na předávce jsou ještě předešlí běžci a když vidím rychlost s jakou si předávají balíček s GPS lokátorem a pak se střemhlav pouští do okamžitého klesání, začínám být nervózní. Seběhy mám ráda, ale moje útroby ne, a než se člověk zahřeje a rozdýchá, tak trpím první 2 kilometry s ježkem v břichu. Jarča byla rychlá, takže se snažím běžet co to dá a motivuje mě přede mnou soupeřka, která vyrazila o několik minut dříve. Míjím stáda krav, další stádo oveček mě halasně zdraví a já mám chuť jim "zabečet" na pozdrav taky. Ale na šílenství na trati je ještě brzy, nechám si to na noc.Kochám se nádhernou krajinou Šumavy a v prvním stoupání předbíhám soupeřku, moc se jí to nelíbí, ale mě to dává sílu. Konečně křižuji poslední seběh a někde v dáli zaslechnu hlasy, před sebou vidím dalšího soupeře a tlačí mě to vpřed. Konečně předávka na rozcestí v Polce, Barča už je nachystaná a vyráží na třetí úsek, směřující směr Lipenská přehrada. Štafetu přebírá náš 2. závodní vůz, takže teď budeme mít možná 4-5 hodin odpočinek pro načerpání sil nočními úseky. Jsem za to ráda, další úsek na slunci by mě asi zabil. Zkontrolujeme cestou ještě předávku. Holky si vedou skvěle a pochvalují vzorné turisty a cyklisty, kteří soucítí a dávají jim v tom horku napít. Jsme překvapené, jak nám to jde, při obědě kontrolujeme průběžné pořadí a zapisujeme jednotlivé časy. Jsou lepší, než ty předpokládané, z čehož máme samozřejmě radost. Přesouváme se k odpočinku na předávku nad Lipenskou přehradou, kde opět za prá hodin přebere štafetu náš vůz. Holky si ustlaly na louce a já se snažím v autě naladit hokej. Hlásíme si s holkami, že Andy už je na posledním úseku, proto se pomalu chystá Katka, čeká ji první úsek, a vlastně i první závod vůbec, a rovnou přes 13 km. Vzápětí doráží druhé auto a my se scházíme opět v plném počtu s jedním běžcem na trati. Po Katčině startu to bereme kolem její trasy, kde se ji snažíme povzbudit. Cestou potkáváme i jiné závodníky, někteří mají dokonce cyklo doprovod. Trasa byla nádherná, lemovala břeh Lipna a pokračovala přes Vyšší Brod do Rožmberka. V podstatě do večera probíhaly předávky naprosto bez problémů, od 18 hodin byla nutná noční výbava s čelovkou, blikačkou a reflexní vestou. Dostaly jsme se do pohody i díky víc jak hodinovému náskoku na další ženský tým. Na předávkách jsme stabilně potkávaly velké množství aut závodníků, které tvořilo příjemné závodní prostředí. V Rožmberku se kocháme kulturními památkami a já se začínám těšit na svůj úsek z Českého Krumlova do Zlaté koruny, který mě čekal někdy kolem 23. hodiny, tedy za 2 předávky. Trošku jsme nepohlídaly čas a Lucka nám málem přeběhla předávku na nový úsek. Gabča ji přebírá a vybíhá směr Rožmberské lesy. Na Vltava run padá noc a my se přesouváme na další předávku. S nocí přichází první komplikace. Vesničky a sídla, kde probíhají předávky se vyznačují klikatými cestami a úzkými uličkami, mnoho závodníků využívá velká auta k přemisťování a tak na parkovištích vznikají zácpy a zdržení. Trošku se bojíme, že Gabču nestihneme. Proto s úlevou parkujeme a dál jdeme raději po svých. Volají holky z druhého auta. Nevidí signál GPS, kde je Gabča? Máme téměř vybité mobily, proto hledáme u druhých přítomných závodníků. Gabka není na své trase. Není vůbec nikde. Konečně se jí dovoláme a přiznává, že se ztratila. Naštěstí Magda s Katkou zachovávají chladnou hlavu a jednají rychle. Nasedáme do auta a jedeme hledat Gabku, možnost je jediná. Dostat ji zpět tam, kde zabloudila a jít správně. Otázka je, zda nebude už vyčerpaná. Během jízdy se ji pomocí GPS snažíme najít a taky cestu k ní. Zašla asi 8 kilometrů. Když ji konečně nabíráme úplně na opačné straně, než byla trasa, přiznává, že je vyděšená, vyčerpaná a taky spadla. Jediný, kdo teď může pokračovat, jsem já, ačkoliv jsem tu trasu vůbec neviděla a vzhledem k pokročilé noční hodině ani neuvidím. Mám strach, snažím se něco namítat, ale co? Že jsem doma zapomněla vypnout sporák?:) Mám smůlu, holky mě nekompromisně vysazují uprostřed noci v lese, navlíkají na mě vestu, blikačky, lokátor (ještě chybělo zavázat oči šátkem, obtočit 5x kolem své osy a vyslat do prostoru ;). Takže jdu já...a protože se bojím, je mi zima a vlastně musím, tak běžím. Ohaduji, že jsem někde nad Rožmberským hradem, možná nějaká obora, zámecký park. Snažím se vzpomenout na středověk, 13. možná 14. století a rod Rožmberků, ať mi to utíká rychleji. Přijdu stejně jen na to, že už jsou stejně všichni mrtví, takže mě maximálně přijdou postrašit zrovna teď a tady. To jsem si pomohla. Mžourám čelovkou do temných lesních porostů, kdyby mě přece jen přišla pozdravit silueta Viléma z Rožmberka či Petra Voka. V panice hledám mobil a pouštím si na plné pecky oblíbenou písničku na běhání, jako puberťák v MHD. Když se dostávám z lesa někam na palouček a klesám k nějaké osadě, je mi líp. Uklidnila jsem se a cesta ubíhá i do kopce, seběhy z kopce se nezdržuji, baví mě vyhledávat značky a když někdy čelovkou osvítím podivnou rostlinu házící ještě podivnější stíny, tak i hlasitě vyjeknu. Konečně u předávky a tentokrát Jarči předávám štafetu já. Míří na Český Krumlov a tam má můj úsek jít Gabča. V Krumlově už parkujeme na prázdném parkovišti, protože většina závodníků už utekla a odjela minimálně o trasu dál. Mrzí nás to a v duchu asi všechny uvažujeme, zda nám náskok na další ženské nějak vydržel. V Krumlově Gabči ukazuji svou trasu, po předávce dokonce čekám u odbočky a přeji šťastný doběh. Holky zatím hledají trasu pro přejezd do Zlaté Koruny a posléze taky kontrolujeme aktuální běh. Šipečka je zase mimo trasu a už zvoní telefon. Je to v háji, Gabča je rozhozená, neví, kde je, neorientuje se a nechce dál pokračovat. Musím vyrazit já. Ještě jsem plná adrenalinu z nočního lesa, takže teď už ani neváhám a pouštím se směr temnou periferií Krumlova. Čekám na odbočku, podle mapy jsem čekala nějakou alej, možná pole, ale hlídka hasičů mě navádí opět do lesa. A to se vyplatí! Už mi to nevadí, koukám po značkách a naslouchám noci. Asi po půlce přebíhám průmyslovou zónu a ocitám se na vedlejší silnici mezi poli. Na rozcestí mě přijely zkontrolovat holky a já pokračuji dál do Zlaté Koruny k nádraží, kde už hlídkuje další hasičský dozor. Kousek níž mě dokonce čekají i Andy a Verča z druhého auta, jelikož předávám štafetu Barči a dál pokračují nocí ony. Seběh k mostu a klášteru je konečně u konce a já se v kempu hroutím. Ten pocit, že je člověk na trati už téměř sám a ještě k tomu v noci, není vůbec příjemný. Bohužel to v tomhle duchu pokračuje až téměř do cíle. Ale nebudu předbíhat. Holky si převzaly štafetu a zbytek noci běží ony. My se přesouváme po pár kontrolách na předávkách do Týna nad Vltavou, kde si v tělocvičně dáváme sprchu a hodinku a půl si můžeme oddechnout ve spacáku spolu s dalšími desítkami závodníků pokrývajících parkety squashových kurtů. Myslím, že jsem nezabrala ani na chvilku, mikrospánek za doprovodu neustále se balících lidí, kteří už zrovna odjížděli na další předávky, anebo teprve dojížděli na odpočinek. Když jsme se sbíraly my, asi v 6 ráno, byla už hala prořídlá. Andy už byla na své druhé trase a my ji jeli čekat na následující předávku. Projížděli jsme spícími jihočeskými vesničkami a na návsi jedné z nich postával osamocený stánek předávky s polospícími místními dobrovolnými hasiči. Ve vzduchu visel nejen déšť, únava, ale i uvědomění, co se v noci přihodilo a kolik jsme ztratily času. Žádná z nás to neřekla nahlas, ale myslím, že každou aspoň na vteřinu napadlo, zda to má ještě vůbec cenu. Holky přesto nezaváhaly. Druhé auto jelo zkusit tělocvičnu v Týnu a my popojížděli dále vesnicemi směr přehrada Orlík - Solenice, kde jsme se zase měly všechny setkat na mém posledním předání. Tak nějak už se během noci stalo pravidlem, že jsme se auty doprovázely po trase tam, kde to bylo možné, a vzájemně jsme se povzbuzovaly a osvěžovaly vodou. V další vsi už jsme potkaly dokonce jiné opozdilce, kteří to během noci taky někde "zakufrovali" (tímto zdravím tým Na plech :) ) a příští předávky jsme se aspoň mohli hecovat mezi sebou. S ránem se vybralo i počasí a Lucka už se mohla vracet ze své úžasné trasy lesem a oborou se zvířátky, kde musela přelézat ploty, za svitu sluníčka. Takže já běžela opět v super pařáku svůj závěrečný a už čtvrtý úsek směr Orlík. Zpočátku panovaly obavy, zda už nohy nebudou po tak náročném dni a noci a neustálém vysedávání autě protestovat, ale nakonec až na menší únavu, jsem se s radostí doplahočila na hráz přehrady a předala štafetu dál. Čekalo nás analyzování a plánování dalších úseků, zda stihneme do Prahy dorazit do 20. hodiny, kdy se trať uzavře, anebo ne. S překvapením jsme zjistily, že na vedoucí ženy ztrácíme asi 12 minut, a tak jsme se rozhodly bojovat. I kdybychom měly doběhnout o půl 9 a předběhly první ženský tým, přece by nás nenechali bez vyhodnocení? Před holkami jsou krásné trasy přes Štěchovice, Vrané nad Vltavou až do Zbraslavi. Tam už opět bude pokračovat naše auto a holky si doběhnout své poslední třetí úseky. Při odpočinku nad Slapskou přehradou propočítáváme trasu i časy. V tento moment jsme už dotáhly ztrátu na první ženský tým a to nás nakopává. Magda se vrhá na svůj úsek s obrovským nasazením, čeká ji sice stoupání, ale zvládla to úžasně. Získáváme náskok dokonce 5 minut. Slunce už se pomalu chýlí za kopce a břeh Vltavy pokračující do Prahy začíná šedivět ve večerním stínu, ale dodává nám to jistou pohodu. Všechno je tak na dosah. Je potřeba se rychle dostat na předávková místa, vyhnout se pražským nedělním zácpám, takže to bereme oklikou přes okrsky. Cestou nás rozesmálo pár drobností, například když jsme popoháněly Magdu k předávce a Jarči odletěl kus klíče od auta, který jsme následně hromadně hledali i s pořadateli v Hradištku u zámku. Tak to by byl epický konec štafety. Na předávkách nás ještě čekají pořadatelské týmy a podporují nás ty poslední desítky minut, které chybí do cíle. Je to velice příjemné. Katka a pak Lucka a Gabka bojují na svých posledních úsecích zbylými silami a poslední úsek s doběhem do cíle čekal na naši kapitánku. Tam už zjišťujeme, že jsme náskok ztratily, Jarča by musela asi 7 km zaběhnout za 25 minut, což je vražedné. I tak bude čas doběhu kolem 21 hodiny a ve 20 hodin oficiálně končil závod. Vlastně netušíme, zda ještě v cíli někdo je, nebo tam najdeme jen opuštěné pytle s odpadky. Tak nějak už nad tím neuvažujeme, jedeme do konce. V cíli se už pohybují holky z druhého auta, možná tam někoho zdržely a dozvěděly se více informací. Jarča dobíhá, přidáváme se úplně všechny a trpěliví pořadatelé, kteří vydrželi do setmění nám ještě zvedají cílovou pásku. Vyhlášení už proběhlo, týmy dobíhaly celé odpoledne a vítězné ženy byly vyhlášeny už v 19 hodin. Tedy v době, kdy jsme na ně stále měly ještě několik minut náskok?! Zřejmě se už o nás nikdo nestaral, nevěřil, nesledoval. V noci jsme ztratily 2 hodiny, které jsme za celý den stáhly, dokonce získaly náskok, ale pro ně jsme už byly mrtvé.
My mrtvé nejsme. Jsme silné ženy a každá z nás to dokázala za uplynulé dva dny víc než dost. Děkuji, že jsem mohla holky poznat. Děkuji Rungo.cz, že vytvořil tak úžasný tým žen, přestože jsme se vůbec neznaly, neviděly, nesetkaly a přece jsme toho za 2 společné dny tolik zažily. Na závěr jen chci dodat, nikdy se nevzdávejte, naděje je, i když malá, je tam a pokud je vás na to víc, zvládnete to několika násobně.

Děkuji Vám holky! Byly jste úžasné.

Kam dál