Září 2014

Tatry s velkou holkou poprvé.

7. září 2014 v 13:08 | Beziliska
Po třech letech beznadějného přemlouvání se mi podařilo ho přesvědčit a vyjet do kopců, do hor, nebo-li chodit po horách. Počasí mělo být ideální, i proto jsme se rozhodli pro termín v půlce září.
Ubytovali jsme se v penzionu v Demanovské dolině, a i když se počasí v poslední chvíli proti nám spiklo, dali jsme si za cíl alespoň na sobotu Chopok a přilehlé hřebeny.
Bohužel už po probuzení ráno lilo jako z konve a čekání by nám moc nepomohlo, vydali jsme se jako správní turisté tam, kde neprší a to do Demänovské ľadové jaskyně. Procházka i podívaná krásná, ale hory to nebyly a pršet nepřestalo. Museli jsme vytáhnout pláštěnky a jako největší trekkové lúzy vyjet lanovkou nahoru na Chopok. Tam už sice nepršelo, ale pro změnu tam byla čerstvá sněhová pokrývka, letošní první. Vydali jsme se tedy směr Demanovské sedlo doufajíc, že se zázrakem rozplyne oblačnost a my si vychutnáme dechberoucí výhledy na Vysoké Tatry.
Ani prd. V sedle jsme to otočili zpátky, výhled 10 metrů před sebe mě nebavil, obzvlášť když netuším kam jdu a sotva vidím po čem. Prošlápla jsem nové boty, vypila z termosky teplý čaj a motivace se vypařila asi jako první paprsky slunce toho dne, jejichž návrat byl v nedohlednu. Zklamaně jsme se vrátili na penzion sbalit ručníky a plavky a vydali jsme se cestou konzumního života antituristů prohřát špeky do Tatralandie.
Ve vyhřátém bazénu se sklenicí mojita jsme spřádali plány na druhý den. Počasí mělo být o trošku lepší a nás nenapadlo nic jiného, než se hned ráno přemístit pod Roháče. Vzali jsme to přes Liptovský Mikuláš a auto nechali na parkovišti v Žiaru. Odtamtud už vedly trasy k Žiarske chatě (1325), anebo rovnou na Baraniec. My měli jediný cíl a to byl Baníkov. Vzali jsme to přes Žiarsku chatu, tam byla cesta pohodová, ne-li idylická. Krušné chvíle nastaly při stoupání po zelené do sedla a pak na Baníkov. Až tady jsem konečně poznala, jak se na mé fyzické kondici podepsala léta strávená za počítačem a sedavé zaměstnání. Vždycky jsem se považovala za člověka velmi aktivního, až téměř sportovního (nevím sice proč, když jsem poslední běh přes překážky a mé oblíbené skoky do výšky na své sportovní základní škole uskutečnila někdy na počátku nového milénia. Hodiny plavání a volejbalu na výšce mě nespasily a hodiny sezení u piva, vína a hýření na metalových festivalech mě vyloženě potopili). Zastavovala jsem co serpentinu po deseti metrech a funěla jak zubr při posledním tažení. Nevím, jestli na tom byl Petr podobně, nebo se mi jen vysmíval, ale myslím, že pokud bych to chtěla tehdy v sedle vzdát, ani by se moc nebránil. Ale my to vzdát nechtěli a i když se nám o hrby opět otíraly mraky, na Baníkov jsme pokračovali. Stoupání už nebylo tak hrozné. Chůze po hřebeni mě vždycky tak nějak uklidní. Rozhodilo nás pár skal a šutrů v mlze pod kterými byl jen strmý sráz. Tehdy jsem si byla jistá tím, že Tri kopy nemám šanci dát a Petr mě v tom svým nejistým krokem a výrazem králíka před ponořením do svíčkové omáčky, coby podpora jenom utvrdil. Každopádně, na Baníkovu jsme stanuli, vytřepaní jak drozdovy řitě. Naakumulovalo se ve mě tolik adrenalinu, že ještě druhý den v práci dopoledne jsem tou energií mohla pohánět firemní kávovar a v třesoucích rukách ušlehat mléko na latté. Roháče tedy byli z male části pokořeny, Nízké Tatry zůstali nespoznané a jinak jsem si to všechno dala do důchodu za cíl splnit.
Nicméně se následující měsíce objevoval jeden velký hrozivý bubák.
Moje fyzická kondice.



Tak mě tady máte!

6. září 2014 v 23:10 | Beziliska
Tak mě tady máte!
Nová doba si dnes vyžaduje neustálé online informování o všem, co člověk dělá, kde běhá, kde lozí, kam chodí, s kým chodí, kde spí a s kým spí. Nejsem typ, co jde s dobou. Na "in" lidi se dívám skrz prsty. Být bloggerka je strašně in. Psát články a eseje je strašně in. Běhání je strašně in a cool, stejně jako chodit do fitka a udržovat se v kondici je bezesporu velice cool a in. Z toho všeho výše zmíněného vyplývá… že jsem vlastně in a cool.

Ale vrátím se na začátek tady toho coolingu a potřeby sdělovat své životní pokroky.
Na začátku všeho byl…kopec. Úplně obyčejný kopec v horách, nutno podotknout, že velmi krásných horách, na Malé fatře…byl to vlastně Malý Rozsutec, který mě přivítal svou otevřenou náručí a pravil: Na tebe jsem tu čekal!
(Ano, jsem svobodná, bez závazků, bez zábran, volnomyšlenkářská, po večerech a po práci se strašně nudím a s blížící se třicítkou jsem i plná nechuti řešit existenční problémy a otázky týkající se vztahů, sexu, manželství, rodinného života a dětí. Nicméně na toto téma mi už v hlavě vzniká další blog, který se ale začíná transformovat spíš do bloku).
Ale Rozsutec tehdy zavelel, srdce se zasnoubilo, duše zaplesala blahem, mozek mi poděkoval a nohy mě nenáviděly. Dílo bylo dokonáno. Propadla jsem horám, tak jak jsem si to vždycky přála.
Začalo se plánovat výletování. Fatra, Tatry, Beskydy…Alpy. Sekretář rodičů vydal I půl století staré artefakty v podobě map, pohlednic, fotografií a jiných dokumentů dokazujících jejich rozverné mládí na horách a v horách. Pohoří se přece tak rychle nemění, mapy se dají používat a já si odvezla archivní stohy do svého ostravského brlohu k trávení dlouhých zimních večerů.
První cíl byly Tatry… Nejprve Nízké a pak Vysoké. Vlastně. V sobotu Nízké a v neděli Západní.