Květen 2015

Vltava Run 2015 - Rungo.cz - ženy

20. května 2015 v 9:19
Vltava Run aneb síla ženy (Rungo.cz - ženy)

Dobíhám úsek a šinu si to k předávce, po stranách stojí holky a zděšeně na mě cosi křičí. Ty výrazy ve tvářích, podívám se na nohy a pochopím proč...nemám je, běžím bez nohou! Vzbudím se téměř s jekotem a okamžitě kontroluju nohy, přitahuju, protahuju, stoupám a poskakuju. Mám je, mám, byl to jen sen, uf. Verča už je dávno vzhůru a pootevřeným oknem na Kvildě posloucháme první startovací vlny závodníků Vltava runu. S pohledem na hodinky zjišťuji, že právě startují naše další a jediné 2 soupeřské ženské týmy. Slovy dva. A my jsme třetí. Tým Rungo.cz - ženy. Ženy, které se do včerejšího dne vůbec neznaly a neviděly. Ve věku 19 - 37 let. Svobodné, vdané, bezdětné i se 4 dětmi, běžkyně začátečnice i pokročilé závodnice. Prostě čtenářky Rungo.cz, které si naše kapitánka Jarča vybrala ze všech koutů republiky.
Teď už se nacházíme na Kvildě v místě startu a máme tedy ještě asi 4 hodiny času. Proč tolik, nikdo netuší, předpokládáme, že nás organizátoři řadí buď mezi favority, anebo mezi outsidery a nepočítají nás coby včasný doběh do cíle. Pro začátek lehce demotivující uvědomění, kterému nepřidalo ani to, že ze 3 ženských týmů ocení jen ten první. Jóga jako rozcvička, ale úžasně pozitivně ovlivnila naši náladu a soutěživost a po 10 hodině dopoledne startuje naše kapitánka Jarča a já jako druhý běžec se přesouvám na místo předávky Bučina, nedaleko od pramene Vltavy. Trochu začínám být nervózní, na předávce jsou ještě předešlí běžci a když vidím rychlost s jakou si předávají balíček s GPS lokátorem a pak se střemhlav pouští do okamžitého klesání, začínám být nervózní. Seběhy mám ráda, ale moje útroby ne, a než se člověk zahřeje a rozdýchá, tak trpím první 2 kilometry s ježkem v břichu. Jarča byla rychlá, takže se snažím běžet co to dá a motivuje mě přede mnou soupeřka, která vyrazila o několik minut dříve. Míjím stáda krav, další stádo oveček mě halasně zdraví a já mám chuť jim "zabečet" na pozdrav taky. Ale na šílenství na trati je ještě brzy, nechám si to na noc.Kochám se nádhernou krajinou Šumavy a v prvním stoupání předbíhám soupeřku, moc se jí to nelíbí, ale mě to dává sílu. Konečně křižuji poslední seběh a někde v dáli zaslechnu hlasy, před sebou vidím dalšího soupeře a tlačí mě to vpřed. Konečně předávka na rozcestí v Polce, Barča už je nachystaná a vyráží na třetí úsek, směřující směr Lipenská přehrada. Štafetu přebírá náš 2. závodní vůz, takže teď budeme mít možná 4-5 hodin odpočinek pro načerpání sil nočními úseky. Jsem za to ráda, další úsek na slunci by mě asi zabil. Zkontrolujeme cestou ještě předávku. Holky si vedou skvěle a pochvalují vzorné turisty a cyklisty, kteří soucítí a dávají jim v tom horku napít. Jsme překvapené, jak nám to jde, při obědě kontrolujeme průběžné pořadí a zapisujeme jednotlivé časy. Jsou lepší, než ty předpokládané, z čehož máme samozřejmě radost. Přesouváme se k odpočinku na předávku nad Lipenskou přehradou, kde opět za prá hodin přebere štafetu náš vůz. Holky si ustlaly na louce a já se snažím v autě naladit hokej. Hlásíme si s holkami, že Andy už je na posledním úseku, proto se pomalu chystá Katka, čeká ji první úsek, a vlastně i první závod vůbec, a rovnou přes 13 km. Vzápětí doráží druhé auto a my se scházíme opět v plném počtu s jedním běžcem na trati. Po Katčině startu to bereme kolem její trasy, kde se ji snažíme povzbudit. Cestou potkáváme i jiné závodníky, někteří mají dokonce cyklo doprovod. Trasa byla nádherná, lemovala břeh Lipna a pokračovala přes Vyšší Brod do Rožmberka. V podstatě do večera probíhaly předávky naprosto bez problémů, od 18 hodin byla nutná noční výbava s čelovkou, blikačkou a reflexní vestou. Dostaly jsme se do pohody i díky víc jak hodinovému náskoku na další ženský tým. Na předávkách jsme stabilně potkávaly velké množství aut závodníků, které tvořilo příjemné závodní prostředí. V Rožmberku se kocháme kulturními památkami a já se začínám těšit na svůj úsek z Českého Krumlova do Zlaté koruny, který mě čekal někdy kolem 23. hodiny, tedy za 2 předávky. Trošku jsme nepohlídaly čas a Lucka nám málem přeběhla předávku na nový úsek. Gabča ji přebírá a vybíhá směr Rožmberské lesy. Na Vltava run padá noc a my se přesouváme na další předávku. S nocí přichází první komplikace. Vesničky a sídla, kde probíhají předávky se vyznačují klikatými cestami a úzkými uličkami, mnoho závodníků využívá velká auta k přemisťování a tak na parkovištích vznikají zácpy a zdržení. Trošku se bojíme, že Gabču nestihneme. Proto s úlevou parkujeme a dál jdeme raději po svých. Volají holky z druhého auta. Nevidí signál GPS, kde je Gabča? Máme téměř vybité mobily, proto hledáme u druhých přítomných závodníků. Gabka není na své trase. Není vůbec nikde. Konečně se jí dovoláme a přiznává, že se ztratila. Naštěstí Magda s Katkou zachovávají chladnou hlavu a jednají rychle. Nasedáme do auta a jedeme hledat Gabku, možnost je jediná. Dostat ji zpět tam, kde zabloudila a jít správně. Otázka je, zda nebude už vyčerpaná. Během jízdy se ji pomocí GPS snažíme najít a taky cestu k ní. Zašla asi 8 kilometrů. Když ji konečně nabíráme úplně na opačné straně, než byla trasa, přiznává, že je vyděšená, vyčerpaná a taky spadla. Jediný, kdo teď může pokračovat, jsem já, ačkoliv jsem tu trasu vůbec neviděla a vzhledem k pokročilé noční hodině ani neuvidím. Mám strach, snažím se něco namítat, ale co? Že jsem doma zapomněla vypnout sporák?:) Mám smůlu, holky mě nekompromisně vysazují uprostřed noci v lese, navlíkají na mě vestu, blikačky, lokátor (ještě chybělo zavázat oči šátkem, obtočit 5x kolem své osy a vyslat do prostoru ;). Takže jdu já...a protože se bojím, je mi zima a vlastně musím, tak běžím. Ohaduji, že jsem někde nad Rožmberským hradem, možná nějaká obora, zámecký park. Snažím se vzpomenout na středověk, 13. možná 14. století a rod Rožmberků, ať mi to utíká rychleji. Přijdu stejně jen na to, že už jsou stejně všichni mrtví, takže mě maximálně přijdou postrašit zrovna teď a tady. To jsem si pomohla. Mžourám čelovkou do temných lesních porostů, kdyby mě přece jen přišla pozdravit silueta Viléma z Rožmberka či Petra Voka. V panice hledám mobil a pouštím si na plné pecky oblíbenou písničku na běhání, jako puberťák v MHD. Když se dostávám z lesa někam na palouček a klesám k nějaké osadě, je mi líp. Uklidnila jsem se a cesta ubíhá i do kopce, seběhy z kopce se nezdržuji, baví mě vyhledávat značky a když někdy čelovkou osvítím podivnou rostlinu házící ještě podivnější stíny, tak i hlasitě vyjeknu. Konečně u předávky a tentokrát Jarči předávám štafetu já. Míří na Český Krumlov a tam má můj úsek jít Gabča. V Krumlově už parkujeme na prázdném parkovišti, protože většina závodníků už utekla a odjela minimálně o trasu dál. Mrzí nás to a v duchu asi všechny uvažujeme, zda nám náskok na další ženské nějak vydržel. V Krumlově Gabči ukazuji svou trasu, po předávce dokonce čekám u odbočky a přeji šťastný doběh. Holky zatím hledají trasu pro přejezd do Zlaté Koruny a posléze taky kontrolujeme aktuální běh. Šipečka je zase mimo trasu a už zvoní telefon. Je to v háji, Gabča je rozhozená, neví, kde je, neorientuje se a nechce dál pokračovat. Musím vyrazit já. Ještě jsem plná adrenalinu z nočního lesa, takže teď už ani neváhám a pouštím se směr temnou periferií Krumlova. Čekám na odbočku, podle mapy jsem čekala nějakou alej, možná pole, ale hlídka hasičů mě navádí opět do lesa. A to se vyplatí! Už mi to nevadí, koukám po značkách a naslouchám noci. Asi po půlce přebíhám průmyslovou zónu a ocitám se na vedlejší silnici mezi poli. Na rozcestí mě přijely zkontrolovat holky a já pokračuji dál do Zlaté Koruny k nádraží, kde už hlídkuje další hasičský dozor. Kousek níž mě dokonce čekají i Andy a Verča z druhého auta, jelikož předávám štafetu Barči a dál pokračují nocí ony. Seběh k mostu a klášteru je konečně u konce a já se v kempu hroutím. Ten pocit, že je člověk na trati už téměř sám a ještě k tomu v noci, není vůbec příjemný. Bohužel to v tomhle duchu pokračuje až téměř do cíle. Ale nebudu předbíhat. Holky si převzaly štafetu a zbytek noci běží ony. My se přesouváme po pár kontrolách na předávkách do Týna nad Vltavou, kde si v tělocvičně dáváme sprchu a hodinku a půl si můžeme oddechnout ve spacáku spolu s dalšími desítkami závodníků pokrývajících parkety squashových kurtů. Myslím, že jsem nezabrala ani na chvilku, mikrospánek za doprovodu neustále se balících lidí, kteří už zrovna odjížděli na další předávky, anebo teprve dojížděli na odpočinek. Když jsme se sbíraly my, asi v 6 ráno, byla už hala prořídlá. Andy už byla na své druhé trase a my ji jeli čekat na následující předávku. Projížděli jsme spícími jihočeskými vesničkami a na návsi jedné z nich postával osamocený stánek předávky s polospícími místními dobrovolnými hasiči. Ve vzduchu visel nejen déšť, únava, ale i uvědomění, co se v noci přihodilo a kolik jsme ztratily času. Žádná z nás to neřekla nahlas, ale myslím, že každou aspoň na vteřinu napadlo, zda to má ještě vůbec cenu. Holky přesto nezaváhaly. Druhé auto jelo zkusit tělocvičnu v Týnu a my popojížděli dále vesnicemi směr přehrada Orlík - Solenice, kde jsme se zase měly všechny setkat na mém posledním předání. Tak nějak už se během noci stalo pravidlem, že jsme se auty doprovázely po trase tam, kde to bylo možné, a vzájemně jsme se povzbuzovaly a osvěžovaly vodou. V další vsi už jsme potkaly dokonce jiné opozdilce, kteří to během noci taky někde "zakufrovali" (tímto zdravím tým Na plech :) ) a příští předávky jsme se aspoň mohli hecovat mezi sebou. S ránem se vybralo i počasí a Lucka už se mohla vracet ze své úžasné trasy lesem a oborou se zvířátky, kde musela přelézat ploty, za svitu sluníčka. Takže já běžela opět v super pařáku svůj závěrečný a už čtvrtý úsek směr Orlík. Zpočátku panovaly obavy, zda už nohy nebudou po tak náročném dni a noci a neustálém vysedávání autě protestovat, ale nakonec až na menší únavu, jsem se s radostí doplahočila na hráz přehrady a předala štafetu dál. Čekalo nás analyzování a plánování dalších úseků, zda stihneme do Prahy dorazit do 20. hodiny, kdy se trať uzavře, anebo ne. S překvapením jsme zjistily, že na vedoucí ženy ztrácíme asi 12 minut, a tak jsme se rozhodly bojovat. I kdybychom měly doběhnout o půl 9 a předběhly první ženský tým, přece by nás nenechali bez vyhodnocení? Před holkami jsou krásné trasy přes Štěchovice, Vrané nad Vltavou až do Zbraslavi. Tam už opět bude pokračovat naše auto a holky si doběhnout své poslední třetí úseky. Při odpočinku nad Slapskou přehradou propočítáváme trasu i časy. V tento moment jsme už dotáhly ztrátu na první ženský tým a to nás nakopává. Magda se vrhá na svůj úsek s obrovským nasazením, čeká ji sice stoupání, ale zvládla to úžasně. Získáváme náskok dokonce 5 minut. Slunce už se pomalu chýlí za kopce a břeh Vltavy pokračující do Prahy začíná šedivět ve večerním stínu, ale dodává nám to jistou pohodu. Všechno je tak na dosah. Je potřeba se rychle dostat na předávková místa, vyhnout se pražským nedělním zácpám, takže to bereme oklikou přes okrsky. Cestou nás rozesmálo pár drobností, například když jsme popoháněly Magdu k předávce a Jarči odletěl kus klíče od auta, který jsme následně hromadně hledali i s pořadateli v Hradištku u zámku. Tak to by byl epický konec štafety. Na předávkách nás ještě čekají pořadatelské týmy a podporují nás ty poslední desítky minut, které chybí do cíle. Je to velice příjemné. Katka a pak Lucka a Gabka bojují na svých posledních úsecích zbylými silami a poslední úsek s doběhem do cíle čekal na naši kapitánku. Tam už zjišťujeme, že jsme náskok ztratily, Jarča by musela asi 7 km zaběhnout za 25 minut, což je vražedné. I tak bude čas doběhu kolem 21 hodiny a ve 20 hodin oficiálně končil závod. Vlastně netušíme, zda ještě v cíli někdo je, nebo tam najdeme jen opuštěné pytle s odpadky. Tak nějak už nad tím neuvažujeme, jedeme do konce. V cíli se už pohybují holky z druhého auta, možná tam někoho zdržely a dozvěděly se více informací. Jarča dobíhá, přidáváme se úplně všechny a trpěliví pořadatelé, kteří vydrželi do setmění nám ještě zvedají cílovou pásku. Vyhlášení už proběhlo, týmy dobíhaly celé odpoledne a vítězné ženy byly vyhlášeny už v 19 hodin. Tedy v době, kdy jsme na ně stále měly ještě několik minut náskok?! Zřejmě se už o nás nikdo nestaral, nevěřil, nesledoval. V noci jsme ztratily 2 hodiny, které jsme za celý den stáhly, dokonce získaly náskok, ale pro ně jsme už byly mrtvé.
My mrtvé nejsme. Jsme silné ženy a každá z nás to dokázala za uplynulé dva dny víc než dost. Děkuji, že jsem mohla holky poznat. Děkuji Rungo.cz, že vytvořil tak úžasný tým žen, přestože jsme se vůbec neznaly, neviděly, nesetkaly a přece jsme toho za 2 společné dny tolik zažily. Na závěr jen chci dodat, nikdy se nevzdávejte, naděje je, i když malá, je tam a pokud je vás na to víc, zvládnete to několika násobně.

Děkuji Vám holky! Byly jste úžasné.

Perun Skymarathon - Mistrovství ČR v Skymarathonu

3. května 2015 v 20:02
Skymaraton…jak vznešené slovo! Vlastně i ti elitní běžci reprezentující špičkové sportovní značky na těch videích na youtube při záběrech ze skymaratonu vypadali tak vznešeně. Tak proč tak taky nevypadat při domácím skymarathonu navíc skoro za barákem…v Beskydech. A tak ještě za silvestrovského opojení jsme si podali snad všichni vyznavači Lysé hory přihlášku tady na ten domácí vznešený skymarathon. Všechny závody v horském prostředí, které jsem za posledního půl roku absolovovala (tedy za celý můj běžecký život) a které bych spočítala na prstech jedné ruky po návštěve cirkulárky a absence tří dalších prstů, se nesly v naprosto idylickém duchu. Krásné prostředí, les, výborně naladění závodníci, vstřícní pořadatelé…prostě taková běžecká pohádka. Bylo proto třeba již na začátku roku vyčíslit závody, termíny a místa jejich konání. Přes zimu se trénovalo na Lysacupech, pak přišel křest ohněm na Horské výzvě v tandemu s Verčou, který jsem odnesla antibiotikovým léčením a přišel čas Peruna. Nikomu se tam nijak extra nechtělo a s Verčou jsme vymýšlely tisíce důvodů proč nejít. Ten můj poslední byl, že jsem nenašla rukavice, čímž mě Robin finálně umlčil, když mi navlékl ty svoje. A tak tedy stojím v zamlženém ránu v Dobřichovicích na parkovišti, nepamatuju si ani cestu sem, ani to, jak jsem se ráno oblékla, nasnídala…nebýt Robina, možná bych se sem doštrachala ještě v pyžamu a cvičkách. Absoluvuji něco jako registraci, kde se fasuje igelitka s tričkem, čipem a tunou propagačních materialů. V tomto stavu mě ještě za čerstva na parkovišti odchytávají sokolíci s kamerou a mikrofonem, jelikož jsem jedna z mála žen, které se sem přihlásily. A tak pravím s výrazem klasika něco ve stylu, že jsem poprvé běžela teprve před měsícem, před týdnem jsem byla poprvé na Lysé hoře a jinak běhám po Ostravě a doháním MHD. Prostě naivní jelito v přímém přenosu, které neví do čeho leze. S Verčou jsme se scukly u startu a ta se ještě ujišťovala, že na sebe budeme čekat, na čež už po mnoha zkušenostech vím, že to čekání je v jejím podání až v cíli :D bo mi zdrhne na prvním kopci a pak už se jí nedočkám. A tak se vyrazilo do mírného stoupání po asfaltce směr sjezdovka na Javorový. Klušu si to svým tempíčkem za Verčina komentu, že teď rozhodně neběží jako ostatní magoři. Každopádně já se potřebuju dostat na provozní teplotu. Přichází první kopec a spousta fanoušků, kteří přišli podpořit své otce od rodin, bratry, sestry, strýce i kamarády. Na Javorovém jsme lusknutím prstu a hned se valí dolů, po 6 km by měla následovat první občerstvovačka. Na seběhy jsem se těšila, evidentně i mé orgány v břiše, které vyhlásily protest a tak prostě snad nikdy neseběhnu kopec, aniž by mě nebodalo pod žebry. Bolestivě se tedy dokácím ke stánku, kde už Verča tlačí banán, loknu si vody, smrkám, a zase ten s kamerou. Jako správný medializovaný sportovec typu "tak určitě" si pochvaluju začátek závodu a obratně vybízím k dalšímu postupu, jelikož přibíhají naše další soupeřky, které známe už z Lysacupu. Následuje další kopec…čím výše stoupáme, tím víc houstne mlha, což beru jako dobré znamení výškových metrů a tedy brzký konec stoupání. Nemýlím se, a už se vybíhá na mítinku, kde opět stojí několik fanoušků, fotografuů a povzbuzují závodníky. Opět seběh, útroby se už zklidnily a tak mohu pokračovat s lepším pocitem, i když se do běhu napříc lesem moc nechce. Vychutnávám si prostředí krásných hor, někde poblíž už šumí horský potok a v dáli slyším cinkání zvonů a halasné povzbuzování dalších přihlížejících. Blíží se tedy stanoviště v Řece, kde má být bohatší občerstvení. Stále ještě sbíhám a už se mi otvírá pohled do Řeky, to, co vidím, by se dalo nazvat apokalypsa! V údolí pořadatelské zázemí, občerstvovačka…ale co to k…..? Sjezdovka a všichni zdrahjí nahoru. Takže vidím jen táhly kopec a barevné mravenečky, kteří šplhají na horu do kopce. To mi byl čert dlužen, člověk se těší, že se konečně nažere, ale nejdřív ho nechají magořit nahoru a dolu, pípnout čip a pak teprve hody. No nic, čerstvou vodu si lupnu ještě před tím masakrem, na ten už se chystá Verča, která mi zdrhla asi 10 km zpět a přibíhá další známý Michal. Beru kelímek a samozřejmě se zliju jak to tele od prsou po kolena. Dělám, že to je schválně a že se potřebuju zchladit ( i když je asi 8 stupňů, z nebe padá něco jako aerosol a hlavně všude ta hororová mlha) a raději pokračuju do kopce. Had se táhne a asi o 50 metrů dál rychlíci sbíhají zpátky do údolí, míjejí pomalejší a pokračují přes potok na další stoupák. Sjezdovečka parádní, jsem v chumlu nějakých pupkatých poláků, což mi energie moc nepřidá, týpek přede mnou se při každém vyšlápnutí pohupuje jak autista a mě se z něj za chvilku točí hlava, musím ho tedy předejít. Moc si nepomůžu, jelikož novému noshledovi začne zvonit mobil klasickou Nokiáckou melodií. Začíná mi to lézt na mozek, snažím se co nejrychleji nahoře obejít lanovku a valit dolů. Dole pípnu čipovou kontrolu, hodím do sebe banán, i když to moc nejde, zapiju a v klidném tempu pokračuju. Přede mnou Michal. Docházím ho v dalším stoupáku, kde mi zase cestu zkříží kameraman. Tady už nic neskrývám, přichází krize a je mi blbě. Dávám se do řeči s Michalem, který hlásí 18. km…netuším co je před náma, ale pomáhá mi, že si povídáme, i když nás dost lidí předbíhá. Do kopce chci pokračovat rychleji a tak Michala brzy ztrácím. Potřebuju se probrat, nechápu co se děje, ale mám pocit, že v tom stoupání usnu a zdají se mi sny při fyzickém výkonu. Dostáváme se konečně v lese na rovné úseky, což by za jiných okolností bylo fajn, i když už bych to i tak sotva uběhla. Naštěstí se můžu vymluvit na tunu bláta, které tuto lesní stezku doprovází. Kličkujeme jak skotské baletky. Ale abych to bláto více rozšířila. Dosud mám zkušenost jen se sněhem, který mi už v únoru lezl vyloženě krkem a při horské výzvě v Jeseníkách s Verčou to byl poslední hřebíček do rakve. Říkala jsem si tehdy, ať už je konečně bláto. No, tak za Peruna jsem na sníh pěla chvalozpěvy. Blato zasrané. Co víc mi může dát najevo to, že jsem si blbka koupila příliš velké boty (jelikož mám problémy s prsty na nohou a potřebuji po 15. Km více prostoru…prostě jsem chtěla být i v botech free, tak proč si nekoupit o 2 čísla větší, že) tudíž jsem co metr očekávala, že mi ta jedna Salomonka za 2 litry zmizí nenávratně v té hnědé srajdě. 10 km k další vydatné občerstvovačce bylo nekonečných. Přemýšlela jsem o milionech věcí, a jedna z nich byla, jestli se mi chce nebo nechce čůrat. Prostě jsem musela, jakmile se objevilo více křoví, skočila jsem tam. Mnoho povyku pro nic, předběhla mě jiná baba v růžovém, fajn ať si jde! Začínám nenávidět seběhy z kopců a táhle lesní polotvrdé cesty. Cítím každý milimetr na bolavých bedrech. V batohu mám pilulku od bolesti, poslední záchranu a z lesa se mi odkrývá občerstvovací stánek. Neváhám, tlačím do sebe salám a housku, vypiju colu a sáhnu pro pilulkové štěstí. Prostě na ty záda musím. Jsme na 27. Km a čeká nás stoupání na Ostrý, před kterým strašil kdes dříve nějaký chlapík. Očekávám další krizi a zkouším jinou taktiku, pustit si MP3. Sluchátka jsou připravena, přehrávač taky, a tak pouštím. Za 4 minuty to z ucha vyhazuju. Je to totálně na prd, neslyším, kdo je za mnou nebo není a celkově mě to úplně vytrhává ze závodního dění. Stoupání a opět pupkatí poláci. Jsem nadšena. To jsem to dopracovala. Ostrý zdá se býti nakonec méně nešťastným a tak coby dup dosahuju vrcholu, krásného paloučku s vodou a cedulkou 30. Km…sakra, ještě 10. Opět mega seběh. Pilule zřejmě zabírá, navíc o kus níže dřepí fotograf a tak co jiného bych měla na závodě dělat, než na fotce běžet, že. Rozbíhám to, jak nejlíp umím a jsem k nezastavení. Předbíhám ty, co mě už dali a valím si to dál. Je to asi 5 km na zdechnutí a kopce není konce. Konečně se otvírají louky a chatky, které značí pomezí kopce. Na odbočce dřepí pořadatel, a tak zjišťuju, kolik to čítá do konce. Prej 5 km. Tak si říkám, kousnu se a jedu. Valím teda dál a širokou louku v očekávání, že před záverečným stoupákem na Javorový ještě bude stánek s čerstvou vodou. Ani prd. To byl ten na vrcholu Ostrém. Naštěstí mi ještě něco štěrchá v Camelbagu, i když je to odporně zteplalé a načichlé gumou toho vaku. Není na zbyt. Pár ženských mi šlape na paty. Skoro odpočítávám metry a přemýšlím, jestli má cenu komplikovaně vysvlékat bundu, nebo se do cíle s modlením k bohu neodvařím. Co jsem vyběhla z lesa peče slunce jak najaté. To mi bylo třeba. Naštěstí se táhneme konečně na Javorový serpentinama v lese, kde je příjemný chládek. Říkám si, jak se už všichni v cíli radují, dávají si pivečko a já tu lezu, slzy na krajíčku, v patách několik ženských a před sebu posledních pár kilometrů. Serpentiny konečně končí a zase ta lesní cesta, na které by to za normálních okolností šlo pěkně rozjet. Ani prd. Táhnu se jak nudla z nosa a najednou všeci kamsi mizí z cesty. Kam jdou ty gumy? A proč se turisté tak udiveně koukají do toho strmého kopce? No kurva, ujede mi. To jako třešničku na dortu máme stoupák do sjezdovky, která kdyby šla označit tmavší barvou než je černá tak už ji má trojnásob. V podstatě se to dá odlézt jako po žebříku. Zabodávám hůlky do trsů hlíny a trávy a snažím se udržovat tempo kamsi necíleně navrch. Na konci sjezdovky stojí lidé a pokřikují na své závodníky, prej už jsme tam…jen oběhneme lesík a loukou nahoru a je to. Z posledních sil obíhám lesík, mířím vzhůru hlava nehlava, rychlostí plže zpařeného vodou, tak jak to doma na zahradě dělá mamka, když se ty mrchy přemnoží. Konečně cíl, kde se zrovna vyskytuje i ten fešný pořadatel, který mě hlasitě povzbuzuje, že už tam jsem, ale já bych ho nyný nejraději nakopala někam, za tu poslední sjezdovku kde je ta blbost na čipy, aha, křičí na mě že jdu blbě, tak si ještě 2 metry zacházím, což se dá přirovnat už skoro k vraždě. Konečně, píp. Cíl. Verča čeká, šikula, byla tam o 7 minut dřív. :)