Perun Skymarathon - Mistrovství ČR v Skymarathonu

3. května 2015 v 20:02
Skymaraton…jak vznešené slovo! Vlastně i ti elitní běžci reprezentující špičkové sportovní značky na těch videích na youtube při záběrech ze skymaratonu vypadali tak vznešeně. Tak proč tak taky nevypadat při domácím skymarathonu navíc skoro za barákem…v Beskydech. A tak ještě za silvestrovského opojení jsme si podali snad všichni vyznavači Lysé hory přihlášku tady na ten domácí vznešený skymarathon. Všechny závody v horském prostředí, které jsem za posledního půl roku absolovovala (tedy za celý můj běžecký život) a které bych spočítala na prstech jedné ruky po návštěve cirkulárky a absence tří dalších prstů, se nesly v naprosto idylickém duchu. Krásné prostředí, les, výborně naladění závodníci, vstřícní pořadatelé…prostě taková běžecká pohádka. Bylo proto třeba již na začátku roku vyčíslit závody, termíny a místa jejich konání. Přes zimu se trénovalo na Lysacupech, pak přišel křest ohněm na Horské výzvě v tandemu s Verčou, který jsem odnesla antibiotikovým léčením a přišel čas Peruna. Nikomu se tam nijak extra nechtělo a s Verčou jsme vymýšlely tisíce důvodů proč nejít. Ten můj poslední byl, že jsem nenašla rukavice, čímž mě Robin finálně umlčil, když mi navlékl ty svoje. A tak tedy stojím v zamlženém ránu v Dobřichovicích na parkovišti, nepamatuju si ani cestu sem, ani to, jak jsem se ráno oblékla, nasnídala…nebýt Robina, možná bych se sem doštrachala ještě v pyžamu a cvičkách. Absoluvuji něco jako registraci, kde se fasuje igelitka s tričkem, čipem a tunou propagačních materialů. V tomto stavu mě ještě za čerstva na parkovišti odchytávají sokolíci s kamerou a mikrofonem, jelikož jsem jedna z mála žen, které se sem přihlásily. A tak pravím s výrazem klasika něco ve stylu, že jsem poprvé běžela teprve před měsícem, před týdnem jsem byla poprvé na Lysé hoře a jinak běhám po Ostravě a doháním MHD. Prostě naivní jelito v přímém přenosu, které neví do čeho leze. S Verčou jsme se scukly u startu a ta se ještě ujišťovala, že na sebe budeme čekat, na čež už po mnoha zkušenostech vím, že to čekání je v jejím podání až v cíli :D bo mi zdrhne na prvním kopci a pak už se jí nedočkám. A tak se vyrazilo do mírného stoupání po asfaltce směr sjezdovka na Javorový. Klušu si to svým tempíčkem za Verčina komentu, že teď rozhodně neběží jako ostatní magoři. Každopádně já se potřebuju dostat na provozní teplotu. Přichází první kopec a spousta fanoušků, kteří přišli podpořit své otce od rodin, bratry, sestry, strýce i kamarády. Na Javorovém jsme lusknutím prstu a hned se valí dolů, po 6 km by měla následovat první občerstvovačka. Na seběhy jsem se těšila, evidentně i mé orgány v břiše, které vyhlásily protest a tak prostě snad nikdy neseběhnu kopec, aniž by mě nebodalo pod žebry. Bolestivě se tedy dokácím ke stánku, kde už Verča tlačí banán, loknu si vody, smrkám, a zase ten s kamerou. Jako správný medializovaný sportovec typu "tak určitě" si pochvaluju začátek závodu a obratně vybízím k dalšímu postupu, jelikož přibíhají naše další soupeřky, které známe už z Lysacupu. Následuje další kopec…čím výše stoupáme, tím víc houstne mlha, což beru jako dobré znamení výškových metrů a tedy brzký konec stoupání. Nemýlím se, a už se vybíhá na mítinku, kde opět stojí několik fanoušků, fotografuů a povzbuzují závodníky. Opět seběh, útroby se už zklidnily a tak mohu pokračovat s lepším pocitem, i když se do běhu napříc lesem moc nechce. Vychutnávám si prostředí krásných hor, někde poblíž už šumí horský potok a v dáli slyším cinkání zvonů a halasné povzbuzování dalších přihlížejících. Blíží se tedy stanoviště v Řece, kde má být bohatší občerstvení. Stále ještě sbíhám a už se mi otvírá pohled do Řeky, to, co vidím, by se dalo nazvat apokalypsa! V údolí pořadatelské zázemí, občerstvovačka…ale co to k…..? Sjezdovka a všichni zdrahjí nahoru. Takže vidím jen táhly kopec a barevné mravenečky, kteří šplhají na horu do kopce. To mi byl čert dlužen, člověk se těší, že se konečně nažere, ale nejdřív ho nechají magořit nahoru a dolu, pípnout čip a pak teprve hody. No nic, čerstvou vodu si lupnu ještě před tím masakrem, na ten už se chystá Verča, která mi zdrhla asi 10 km zpět a přibíhá další známý Michal. Beru kelímek a samozřejmě se zliju jak to tele od prsou po kolena. Dělám, že to je schválně a že se potřebuju zchladit ( i když je asi 8 stupňů, z nebe padá něco jako aerosol a hlavně všude ta hororová mlha) a raději pokračuju do kopce. Had se táhne a asi o 50 metrů dál rychlíci sbíhají zpátky do údolí, míjejí pomalejší a pokračují přes potok na další stoupák. Sjezdovečka parádní, jsem v chumlu nějakých pupkatých poláků, což mi energie moc nepřidá, týpek přede mnou se při každém vyšlápnutí pohupuje jak autista a mě se z něj za chvilku točí hlava, musím ho tedy předejít. Moc si nepomůžu, jelikož novému noshledovi začne zvonit mobil klasickou Nokiáckou melodií. Začíná mi to lézt na mozek, snažím se co nejrychleji nahoře obejít lanovku a valit dolů. Dole pípnu čipovou kontrolu, hodím do sebe banán, i když to moc nejde, zapiju a v klidném tempu pokračuju. Přede mnou Michal. Docházím ho v dalším stoupáku, kde mi zase cestu zkříží kameraman. Tady už nic neskrývám, přichází krize a je mi blbě. Dávám se do řeči s Michalem, který hlásí 18. km…netuším co je před náma, ale pomáhá mi, že si povídáme, i když nás dost lidí předbíhá. Do kopce chci pokračovat rychleji a tak Michala brzy ztrácím. Potřebuju se probrat, nechápu co se děje, ale mám pocit, že v tom stoupání usnu a zdají se mi sny při fyzickém výkonu. Dostáváme se konečně v lese na rovné úseky, což by za jiných okolností bylo fajn, i když už bych to i tak sotva uběhla. Naštěstí se můžu vymluvit na tunu bláta, které tuto lesní stezku doprovází. Kličkujeme jak skotské baletky. Ale abych to bláto více rozšířila. Dosud mám zkušenost jen se sněhem, který mi už v únoru lezl vyloženě krkem a při horské výzvě v Jeseníkách s Verčou to byl poslední hřebíček do rakve. Říkala jsem si tehdy, ať už je konečně bláto. No, tak za Peruna jsem na sníh pěla chvalozpěvy. Blato zasrané. Co víc mi může dát najevo to, že jsem si blbka koupila příliš velké boty (jelikož mám problémy s prsty na nohou a potřebuji po 15. Km více prostoru…prostě jsem chtěla být i v botech free, tak proč si nekoupit o 2 čísla větší, že) tudíž jsem co metr očekávala, že mi ta jedna Salomonka za 2 litry zmizí nenávratně v té hnědé srajdě. 10 km k další vydatné občerstvovačce bylo nekonečných. Přemýšlela jsem o milionech věcí, a jedna z nich byla, jestli se mi chce nebo nechce čůrat. Prostě jsem musela, jakmile se objevilo více křoví, skočila jsem tam. Mnoho povyku pro nic, předběhla mě jiná baba v růžovém, fajn ať si jde! Začínám nenávidět seběhy z kopců a táhle lesní polotvrdé cesty. Cítím každý milimetr na bolavých bedrech. V batohu mám pilulku od bolesti, poslední záchranu a z lesa se mi odkrývá občerstvovací stánek. Neváhám, tlačím do sebe salám a housku, vypiju colu a sáhnu pro pilulkové štěstí. Prostě na ty záda musím. Jsme na 27. Km a čeká nás stoupání na Ostrý, před kterým strašil kdes dříve nějaký chlapík. Očekávám další krizi a zkouším jinou taktiku, pustit si MP3. Sluchátka jsou připravena, přehrávač taky, a tak pouštím. Za 4 minuty to z ucha vyhazuju. Je to totálně na prd, neslyším, kdo je za mnou nebo není a celkově mě to úplně vytrhává ze závodního dění. Stoupání a opět pupkatí poláci. Jsem nadšena. To jsem to dopracovala. Ostrý zdá se býti nakonec méně nešťastným a tak coby dup dosahuju vrcholu, krásného paloučku s vodou a cedulkou 30. Km…sakra, ještě 10. Opět mega seběh. Pilule zřejmě zabírá, navíc o kus níže dřepí fotograf a tak co jiného bych měla na závodě dělat, než na fotce běžet, že. Rozbíhám to, jak nejlíp umím a jsem k nezastavení. Předbíhám ty, co mě už dali a valím si to dál. Je to asi 5 km na zdechnutí a kopce není konce. Konečně se otvírají louky a chatky, které značí pomezí kopce. Na odbočce dřepí pořadatel, a tak zjišťuju, kolik to čítá do konce. Prej 5 km. Tak si říkám, kousnu se a jedu. Valím teda dál a širokou louku v očekávání, že před záverečným stoupákem na Javorový ještě bude stánek s čerstvou vodou. Ani prd. To byl ten na vrcholu Ostrém. Naštěstí mi ještě něco štěrchá v Camelbagu, i když je to odporně zteplalé a načichlé gumou toho vaku. Není na zbyt. Pár ženských mi šlape na paty. Skoro odpočítávám metry a přemýšlím, jestli má cenu komplikovaně vysvlékat bundu, nebo se do cíle s modlením k bohu neodvařím. Co jsem vyběhla z lesa peče slunce jak najaté. To mi bylo třeba. Naštěstí se táhneme konečně na Javorový serpentinama v lese, kde je příjemný chládek. Říkám si, jak se už všichni v cíli radují, dávají si pivečko a já tu lezu, slzy na krajíčku, v patách několik ženských a před sebu posledních pár kilometrů. Serpentiny konečně končí a zase ta lesní cesta, na které by to za normálních okolností šlo pěkně rozjet. Ani prd. Táhnu se jak nudla z nosa a najednou všeci kamsi mizí z cesty. Kam jdou ty gumy? A proč se turisté tak udiveně koukají do toho strmého kopce? No kurva, ujede mi. To jako třešničku na dortu máme stoupák do sjezdovky, která kdyby šla označit tmavší barvou než je černá tak už ji má trojnásob. V podstatě se to dá odlézt jako po žebříku. Zabodávám hůlky do trsů hlíny a trávy a snažím se udržovat tempo kamsi necíleně navrch. Na konci sjezdovky stojí lidé a pokřikují na své závodníky, prej už jsme tam…jen oběhneme lesík a loukou nahoru a je to. Z posledních sil obíhám lesík, mířím vzhůru hlava nehlava, rychlostí plže zpařeného vodou, tak jak to doma na zahradě dělá mamka, když se ty mrchy přemnoží. Konečně cíl, kde se zrovna vyskytuje i ten fešný pořadatel, který mě hlasitě povzbuzuje, že už tam jsem, ale já bych ho nyný nejraději nakopala někam, za tu poslední sjezdovku kde je ta blbost na čipy, aha, křičí na mě že jdu blbě, tak si ještě 2 metry zacházím, což se dá přirovnat už skoro k vraždě. Konečně, píp. Cíl. Verča čeká, šikula, byla tam o 7 minut dřív. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama