Vltava Run 2015 - Rungo.cz - ženy

20. května 2015 v 9:19
Vltava Run aneb síla ženy (Rungo.cz - ženy)

Dobíhám úsek a šinu si to k předávce, po stranách stojí holky a zděšeně na mě cosi křičí. Ty výrazy ve tvářích, podívám se na nohy a pochopím proč...nemám je, běžím bez nohou! Vzbudím se téměř s jekotem a okamžitě kontroluju nohy, přitahuju, protahuju, stoupám a poskakuju. Mám je, mám, byl to jen sen, uf. Verča už je dávno vzhůru a pootevřeným oknem na Kvildě posloucháme první startovací vlny závodníků Vltava runu. S pohledem na hodinky zjišťuji, že právě startují naše další a jediné 2 soupeřské ženské týmy. Slovy dva. A my jsme třetí. Tým Rungo.cz - ženy. Ženy, které se do včerejšího dne vůbec neznaly a neviděly. Ve věku 19 - 37 let. Svobodné, vdané, bezdětné i se 4 dětmi, běžkyně začátečnice i pokročilé závodnice. Prostě čtenářky Rungo.cz, které si naše kapitánka Jarča vybrala ze všech koutů republiky.
Teď už se nacházíme na Kvildě v místě startu a máme tedy ještě asi 4 hodiny času. Proč tolik, nikdo netuší, předpokládáme, že nás organizátoři řadí buď mezi favority, anebo mezi outsidery a nepočítají nás coby včasný doběh do cíle. Pro začátek lehce demotivující uvědomění, kterému nepřidalo ani to, že ze 3 ženských týmů ocení jen ten první. Jóga jako rozcvička, ale úžasně pozitivně ovlivnila naši náladu a soutěživost a po 10 hodině dopoledne startuje naše kapitánka Jarča a já jako druhý běžec se přesouvám na místo předávky Bučina, nedaleko od pramene Vltavy. Trochu začínám být nervózní, na předávce jsou ještě předešlí běžci a když vidím rychlost s jakou si předávají balíček s GPS lokátorem a pak se střemhlav pouští do okamžitého klesání, začínám být nervózní. Seběhy mám ráda, ale moje útroby ne, a než se člověk zahřeje a rozdýchá, tak trpím první 2 kilometry s ježkem v břichu. Jarča byla rychlá, takže se snažím běžet co to dá a motivuje mě přede mnou soupeřka, která vyrazila o několik minut dříve. Míjím stáda krav, další stádo oveček mě halasně zdraví a já mám chuť jim "zabečet" na pozdrav taky. Ale na šílenství na trati je ještě brzy, nechám si to na noc.Kochám se nádhernou krajinou Šumavy a v prvním stoupání předbíhám soupeřku, moc se jí to nelíbí, ale mě to dává sílu. Konečně křižuji poslední seběh a někde v dáli zaslechnu hlasy, před sebou vidím dalšího soupeře a tlačí mě to vpřed. Konečně předávka na rozcestí v Polce, Barča už je nachystaná a vyráží na třetí úsek, směřující směr Lipenská přehrada. Štafetu přebírá náš 2. závodní vůz, takže teď budeme mít možná 4-5 hodin odpočinek pro načerpání sil nočními úseky. Jsem za to ráda, další úsek na slunci by mě asi zabil. Zkontrolujeme cestou ještě předávku. Holky si vedou skvěle a pochvalují vzorné turisty a cyklisty, kteří soucítí a dávají jim v tom horku napít. Jsme překvapené, jak nám to jde, při obědě kontrolujeme průběžné pořadí a zapisujeme jednotlivé časy. Jsou lepší, než ty předpokládané, z čehož máme samozřejmě radost. Přesouváme se k odpočinku na předávku nad Lipenskou přehradou, kde opět za prá hodin přebere štafetu náš vůz. Holky si ustlaly na louce a já se snažím v autě naladit hokej. Hlásíme si s holkami, že Andy už je na posledním úseku, proto se pomalu chystá Katka, čeká ji první úsek, a vlastně i první závod vůbec, a rovnou přes 13 km. Vzápětí doráží druhé auto a my se scházíme opět v plném počtu s jedním běžcem na trati. Po Katčině startu to bereme kolem její trasy, kde se ji snažíme povzbudit. Cestou potkáváme i jiné závodníky, někteří mají dokonce cyklo doprovod. Trasa byla nádherná, lemovala břeh Lipna a pokračovala přes Vyšší Brod do Rožmberka. V podstatě do večera probíhaly předávky naprosto bez problémů, od 18 hodin byla nutná noční výbava s čelovkou, blikačkou a reflexní vestou. Dostaly jsme se do pohody i díky víc jak hodinovému náskoku na další ženský tým. Na předávkách jsme stabilně potkávaly velké množství aut závodníků, které tvořilo příjemné závodní prostředí. V Rožmberku se kocháme kulturními památkami a já se začínám těšit na svůj úsek z Českého Krumlova do Zlaté koruny, který mě čekal někdy kolem 23. hodiny, tedy za 2 předávky. Trošku jsme nepohlídaly čas a Lucka nám málem přeběhla předávku na nový úsek. Gabča ji přebírá a vybíhá směr Rožmberské lesy. Na Vltava run padá noc a my se přesouváme na další předávku. S nocí přichází první komplikace. Vesničky a sídla, kde probíhají předávky se vyznačují klikatými cestami a úzkými uličkami, mnoho závodníků využívá velká auta k přemisťování a tak na parkovištích vznikají zácpy a zdržení. Trošku se bojíme, že Gabču nestihneme. Proto s úlevou parkujeme a dál jdeme raději po svých. Volají holky z druhého auta. Nevidí signál GPS, kde je Gabča? Máme téměř vybité mobily, proto hledáme u druhých přítomných závodníků. Gabka není na své trase. Není vůbec nikde. Konečně se jí dovoláme a přiznává, že se ztratila. Naštěstí Magda s Katkou zachovávají chladnou hlavu a jednají rychle. Nasedáme do auta a jedeme hledat Gabku, možnost je jediná. Dostat ji zpět tam, kde zabloudila a jít správně. Otázka je, zda nebude už vyčerpaná. Během jízdy se ji pomocí GPS snažíme najít a taky cestu k ní. Zašla asi 8 kilometrů. Když ji konečně nabíráme úplně na opačné straně, než byla trasa, přiznává, že je vyděšená, vyčerpaná a taky spadla. Jediný, kdo teď může pokračovat, jsem já, ačkoliv jsem tu trasu vůbec neviděla a vzhledem k pokročilé noční hodině ani neuvidím. Mám strach, snažím se něco namítat, ale co? Že jsem doma zapomněla vypnout sporák?:) Mám smůlu, holky mě nekompromisně vysazují uprostřed noci v lese, navlíkají na mě vestu, blikačky, lokátor (ještě chybělo zavázat oči šátkem, obtočit 5x kolem své osy a vyslat do prostoru ;). Takže jdu já...a protože se bojím, je mi zima a vlastně musím, tak běžím. Ohaduji, že jsem někde nad Rožmberským hradem, možná nějaká obora, zámecký park. Snažím se vzpomenout na středověk, 13. možná 14. století a rod Rožmberků, ať mi to utíká rychleji. Přijdu stejně jen na to, že už jsou stejně všichni mrtví, takže mě maximálně přijdou postrašit zrovna teď a tady. To jsem si pomohla. Mžourám čelovkou do temných lesních porostů, kdyby mě přece jen přišla pozdravit silueta Viléma z Rožmberka či Petra Voka. V panice hledám mobil a pouštím si na plné pecky oblíbenou písničku na běhání, jako puberťák v MHD. Když se dostávám z lesa někam na palouček a klesám k nějaké osadě, je mi líp. Uklidnila jsem se a cesta ubíhá i do kopce, seběhy z kopce se nezdržuji, baví mě vyhledávat značky a když někdy čelovkou osvítím podivnou rostlinu házící ještě podivnější stíny, tak i hlasitě vyjeknu. Konečně u předávky a tentokrát Jarči předávám štafetu já. Míří na Český Krumlov a tam má můj úsek jít Gabča. V Krumlově už parkujeme na prázdném parkovišti, protože většina závodníků už utekla a odjela minimálně o trasu dál. Mrzí nás to a v duchu asi všechny uvažujeme, zda nám náskok na další ženské nějak vydržel. V Krumlově Gabči ukazuji svou trasu, po předávce dokonce čekám u odbočky a přeji šťastný doběh. Holky zatím hledají trasu pro přejezd do Zlaté Koruny a posléze taky kontrolujeme aktuální běh. Šipečka je zase mimo trasu a už zvoní telefon. Je to v háji, Gabča je rozhozená, neví, kde je, neorientuje se a nechce dál pokračovat. Musím vyrazit já. Ještě jsem plná adrenalinu z nočního lesa, takže teď už ani neváhám a pouštím se směr temnou periferií Krumlova. Čekám na odbočku, podle mapy jsem čekala nějakou alej, možná pole, ale hlídka hasičů mě navádí opět do lesa. A to se vyplatí! Už mi to nevadí, koukám po značkách a naslouchám noci. Asi po půlce přebíhám průmyslovou zónu a ocitám se na vedlejší silnici mezi poli. Na rozcestí mě přijely zkontrolovat holky a já pokračuji dál do Zlaté Koruny k nádraží, kde už hlídkuje další hasičský dozor. Kousek níž mě dokonce čekají i Andy a Verča z druhého auta, jelikož předávám štafetu Barči a dál pokračují nocí ony. Seběh k mostu a klášteru je konečně u konce a já se v kempu hroutím. Ten pocit, že je člověk na trati už téměř sám a ještě k tomu v noci, není vůbec příjemný. Bohužel to v tomhle duchu pokračuje až téměř do cíle. Ale nebudu předbíhat. Holky si převzaly štafetu a zbytek noci běží ony. My se přesouváme po pár kontrolách na předávkách do Týna nad Vltavou, kde si v tělocvičně dáváme sprchu a hodinku a půl si můžeme oddechnout ve spacáku spolu s dalšími desítkami závodníků pokrývajících parkety squashových kurtů. Myslím, že jsem nezabrala ani na chvilku, mikrospánek za doprovodu neustále se balících lidí, kteří už zrovna odjížděli na další předávky, anebo teprve dojížděli na odpočinek. Když jsme se sbíraly my, asi v 6 ráno, byla už hala prořídlá. Andy už byla na své druhé trase a my ji jeli čekat na následující předávku. Projížděli jsme spícími jihočeskými vesničkami a na návsi jedné z nich postával osamocený stánek předávky s polospícími místními dobrovolnými hasiči. Ve vzduchu visel nejen déšť, únava, ale i uvědomění, co se v noci přihodilo a kolik jsme ztratily času. Žádná z nás to neřekla nahlas, ale myslím, že každou aspoň na vteřinu napadlo, zda to má ještě vůbec cenu. Holky přesto nezaváhaly. Druhé auto jelo zkusit tělocvičnu v Týnu a my popojížděli dále vesnicemi směr přehrada Orlík - Solenice, kde jsme se zase měly všechny setkat na mém posledním předání. Tak nějak už se během noci stalo pravidlem, že jsme se auty doprovázely po trase tam, kde to bylo možné, a vzájemně jsme se povzbuzovaly a osvěžovaly vodou. V další vsi už jsme potkaly dokonce jiné opozdilce, kteří to během noci taky někde "zakufrovali" (tímto zdravím tým Na plech :) ) a příští předávky jsme se aspoň mohli hecovat mezi sebou. S ránem se vybralo i počasí a Lucka už se mohla vracet ze své úžasné trasy lesem a oborou se zvířátky, kde musela přelézat ploty, za svitu sluníčka. Takže já běžela opět v super pařáku svůj závěrečný a už čtvrtý úsek směr Orlík. Zpočátku panovaly obavy, zda už nohy nebudou po tak náročném dni a noci a neustálém vysedávání autě protestovat, ale nakonec až na menší únavu, jsem se s radostí doplahočila na hráz přehrady a předala štafetu dál. Čekalo nás analyzování a plánování dalších úseků, zda stihneme do Prahy dorazit do 20. hodiny, kdy se trať uzavře, anebo ne. S překvapením jsme zjistily, že na vedoucí ženy ztrácíme asi 12 minut, a tak jsme se rozhodly bojovat. I kdybychom měly doběhnout o půl 9 a předběhly první ženský tým, přece by nás nenechali bez vyhodnocení? Před holkami jsou krásné trasy přes Štěchovice, Vrané nad Vltavou až do Zbraslavi. Tam už opět bude pokračovat naše auto a holky si doběhnout své poslední třetí úseky. Při odpočinku nad Slapskou přehradou propočítáváme trasu i časy. V tento moment jsme už dotáhly ztrátu na první ženský tým a to nás nakopává. Magda se vrhá na svůj úsek s obrovským nasazením, čeká ji sice stoupání, ale zvládla to úžasně. Získáváme náskok dokonce 5 minut. Slunce už se pomalu chýlí za kopce a břeh Vltavy pokračující do Prahy začíná šedivět ve večerním stínu, ale dodává nám to jistou pohodu. Všechno je tak na dosah. Je potřeba se rychle dostat na předávková místa, vyhnout se pražským nedělním zácpám, takže to bereme oklikou přes okrsky. Cestou nás rozesmálo pár drobností, například když jsme popoháněly Magdu k předávce a Jarči odletěl kus klíče od auta, který jsme následně hromadně hledali i s pořadateli v Hradištku u zámku. Tak to by byl epický konec štafety. Na předávkách nás ještě čekají pořadatelské týmy a podporují nás ty poslední desítky minut, které chybí do cíle. Je to velice příjemné. Katka a pak Lucka a Gabka bojují na svých posledních úsecích zbylými silami a poslední úsek s doběhem do cíle čekal na naši kapitánku. Tam už zjišťujeme, že jsme náskok ztratily, Jarča by musela asi 7 km zaběhnout za 25 minut, což je vražedné. I tak bude čas doběhu kolem 21 hodiny a ve 20 hodin oficiálně končil závod. Vlastně netušíme, zda ještě v cíli někdo je, nebo tam najdeme jen opuštěné pytle s odpadky. Tak nějak už nad tím neuvažujeme, jedeme do konce. V cíli se už pohybují holky z druhého auta, možná tam někoho zdržely a dozvěděly se více informací. Jarča dobíhá, přidáváme se úplně všechny a trpěliví pořadatelé, kteří vydrželi do setmění nám ještě zvedají cílovou pásku. Vyhlášení už proběhlo, týmy dobíhaly celé odpoledne a vítězné ženy byly vyhlášeny už v 19 hodin. Tedy v době, kdy jsme na ně stále měly ještě několik minut náskok?! Zřejmě se už o nás nikdo nestaral, nevěřil, nesledoval. V noci jsme ztratily 2 hodiny, které jsme za celý den stáhly, dokonce získaly náskok, ale pro ně jsme už byly mrtvé.
My mrtvé nejsme. Jsme silné ženy a každá z nás to dokázala za uplynulé dva dny víc než dost. Děkuji, že jsem mohla holky poznat. Děkuji Rungo.cz, že vytvořil tak úžasný tým žen, přestože jsme se vůbec neznaly, neviděly, nesetkaly a přece jsme toho za 2 společné dny tolik zažily. Na závěr jen chci dodat, nikdy se nevzdávejte, naděje je, i když malá, je tam a pokud je vás na to víc, zvládnete to několika násobně.

Děkuji Vám holky! Byly jste úžasné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama