Březen 2016

Adidas 24 hodin na Lysé hoře

12. března 2016 v 10:07 | Beziliska
Původně jsem na LH24 jít nechtěla. Nelíbila se mi trasa. Nelíbilo se mi 24 hodin. Pak jsem si koupila druhé boty, jakože náhradní (velice výhodný nákup). Pak jsem na vánoce dostala čelovku Petzl Nao. Pak mi šéf napsal, že mu odřekl parťák. Pak jsem mu řekla, že si to v rámci tréninku spolu dáme. Na pohodu, na atmosféru. Pak mi to odřekl i šéf. Pak jsem musela poprosit Robina, aby prodal svou registraci a šel se mnou na koupenou registraci s ubytováním a bufetem.
No a pak už jsme přijížděli do Ostravice, nabalení jako na cestu kolem světa. Proč? Kdyby sněžilo, pršelo, trakaře padaly, ať se můžeme převlékat do suchého, a tak jsem sbalila všechno funkční, běžecké, vrstvené oblečení, co jsme doma našli.
Skončili jsme na Sluníčku a se sluníčkem odešli i naše tajná přání dobrého umístění. Uybtování zde, je daleko, mimo trasu, ochudíte se o 10 cenných minut odpočinku. Jeli jsme s přáním 12 kol, pokud to pojede podle plánu. Nicméně, I Sluníčko mělo svoji závodní a především rodinnou poklidnou atmosféru, což bylo nakonec možná i dobře.
Na pokoji jsme se přivítali se sympatickými mladíky, kteří přišli za zážitky a velmi jsme se bavili celou noc J
Robin celou patálii začal, šikovně utekl špuntu, takže já měla své první kolo cestu téměř volnou, jelikož největší špunťáci úzkou stezku lesíkem již neohrožovali. Traverz pod Lysou byla mňamka. Od druhého kola jsem na něm začala sabotovat běh, který mě dost v hlubokém sněhu vyčerpával a šetřila jsem si síly na výplaz sjezdovky. Seběh taky bašta.

Rozlišujeme sníh a sníh. Tedy sníh prašan, čerstvě napadaný, skupenstvím podoba krystalovému cukru, a pak sníh tuhší, udusaný, zvlhlý a přemrzlý, po kterém se dá pěkně běžet. Letos jsme vyfasovali čerstvou první variant…do půl lýtek. Asi jsem byla ten den jediná, kdo si přál závodní trasu nepolíbenou ani jednou sněhovou vločkou. Mé druhé kolo nicméně zamenalo krizi jako blázen. A to jsem chtěla jít ještě další 4? Přišla nenápadně. Za to důrazně, kdy jsem to chtěla totálně zabalit. Přestalo mě bavit do kopce předbíhat špuntující chodce, každého prosit ať uhne, prostě mě to ohromně oslabovalo. Psychicky i fyzicky. Sjezdovku jsem téměř nevyšla a dolů jsem se doplahočila s velkým zpožděním. Prosila jsem Robina, ať jde pomaleji, že si chci odpočinout, ale samozřejmě že pomaleji našel, za hodinku a 40 minut, už jsem ho zase čekala a vyrážela vstříc začínající noci. Byla jsem o poznání klidnější, dala jsem si v bufetu kafe a bábovku, a to mě trošku povzbudilo. Krize byla zažehnána, přivykla jsem si režimu závodu a Robinovu tempu, abych ho mohla vždy ve správnou dobu čekat u předávky u Transformátoru. Noc začala ubíhat, na pokoji vládla fajn nálada a i když nám v noci sněžilo do očí, nebyla bůhvíjak strašná zima. V podstatě jsem se vždy oblékla nad rámec, tudíž jsem se i více potila, a proto měnila za suché pltě, každé kolo. Chyba byla hydratace. Camelbag zamrzal, a malou lahvičku jsem neměla na své výzbroji kde umístit, aby byla v dosahu, pouze v krizových případech sundat batoh a napít se, což jsem samozřejmě nedělala a každé kolo jsem jela na sušáka.Vymstilo se mi to k ránu, kdy jsem nejen padala únavou na držku, ale začalo se mi dělat dost nevolno i od žaludku. Byla jsem slaboučká, ale najíst se nešlo, energetická tabletka mi zvedala žaludek jen při pomyšlení, takže jsem jen ucucávala kolu a sledovala vývoj pořadí. Cca od půlnoci jsme se drželi na druhém, střídavě třetím místě. Největší favorité to v noci kvůli zranění vzdali, proto se tam začalo ocitat druhé místo. Nicméně se třetím týmem to byl boj na minuty. Věděla jsem o koho jde, se slečnou jsme se míjely a myslím, že I ona věděla (tak měli jsme čísla, že) a internet dnes už taky každý sleduje J ale do rozednění, potmě se to tak nesledovalo. Poslední kolo jsem šla asi po šesté ráno, totálně rozoraná, blbě mi bylo, spat se mi chtělo, ale musela jsem, už kvůli Robinovi. Mírně se začalo rozednívat a mě ještě před hangem předběhla soupeřka. Byla jsem tak vycucaná, že jsem ji nechala. Předběhlo mě dokonce více lidí, nicméně Elišku jsem měla stale na dohled. Jestliže to dokázala rozběhnout ještě v traverzu, zpomalila na sjezdovce a seběh jsem ji opět předběhla. Že by slabá stránka, seběhy? Dokázala jsem vynaložit několika minutový náskok a něco po osmé vyrazil Robin. Prosila jsem ho, aspoň půlkola. Ale můj hrdina, doběhl v limitu až dolů. S celou grácií. Bylo to doma. Naši úhlavní soupeři již 13 kolo nedokončili, ani jeho půlku. My ano. Robin ano J