Květen 2016

Czech Ultra Trail Tour Bílé Karpaty aneb Málo žereš, nedojedeš!

23. května 2016 v 20:54
"Tak přece nebudeš kulhat, dáme ještě do druhé nohy". Nojo, představa, jak na zítřejším ultra závodě kulhám byla děsivá, a tak uzmu svou štamprli a vychutnám si taťkovu skvělou slivovici. A tak to chodí u nás v Brodě pokaždé, když se ztracená dcera navrátí z Ostravska. Jenže zítra jdu na závod, na závod, který je konečně v mém rodném kraji. Sbalili jsme v Ostravě všechny ruce a nohy, které si chtěly zaběhat a poznat i jiný běžecký hornatý kout než jenom Beskydy, a vyrazili jsme vstříc slibně vyhlížejícímu seriálu závodů Czech Ultra Trail Tour, který tentokrát investoval veškerou odvahu a snahu do krajin běžci téměř nepolíbených, do Bílých Karpat.
U rodičů jsme přečkali úplňkovou noc díky slivovici téměř bez následků a brzy ráno, urychleně, než tatík přijde s novou flaškou slivovice, vyrážíme směr Vápenky pod Velkou Javořinu, kde bylo v krásném prostředí rekreačního střediska situováno zázemí závodu. Zdravíme známé tváře a dolaďujeme poslední detaily, dnes nesmím zapomenout sluneční brýle, ani kapesníčky, vypadá to na šichtu v parnu. První stravovací režim porušen, zapomněli jsme doma na snídani ovesné kaše, musíme se vypořádat s jahodovými buchtami od maminky, dávám na rady zkušených a raději startuji s poloprázdným žaludkem, ať to jde lehčeji. A taky že jo, hned po startu vyrážíme do mírného kopečka, který si klušeme Lukáš, já a Robin a chrochtám si blahem. Jednu chvíli pod nohama zpozoruji male šnečky, už už jsem se po nich natahovala a odhazovala z cesty, ale závodní duch mi to nedovolí, chudáky, vteřinku se soustředím na to, kdy za sebou uslyším křupnutí, ale milí šnečci jsou za 5 minut z hlavy venku a já se opět soustředím na výběh pozvolného stoupání. Na hřebínku lehce zpomaluji, přeci jen bych nerada přepálila, pouštím kluky před sebe a kochám se výhledem na protejší jihomoravský kraj. Pohodový seběh nás stáčí na slovenskou stranu, kde po kličkování voňavým lesem vybíháme pod menší sjezdovkou. Robin hlasitě jásá, konečně kopec, já moc nadšení nesdílím, ale už se škrábeme nahoru, pohled na hodinky mě ujistí o blížící se první občerstvovačce. Dobíhám už vyhladovělá, beru banán I salám s bagetkou a chci si k tomu na chvilku sednout. Robin vypadá netrpělivě, a tak ho milosrdně vypouštím ze svých služeb, ačkoliv jsem ho před závodem prosila, ať si dáme konečně aspoň jeden závod v tandemu a přizpůsobí se mi. Radostně peláší v rytmu svého Volání divočiny, jak to nazýváme a já se chvíli na to s nevolí poroučím taky. Po 50 metrech mi nedojezený salám v ruce překáží a do pusy neumí trefit, a tak sviští mravenečkům v lese. Kluky jsem z dohledu ztratila, ale to mi nevadí, kochám se krásným lesem, možná až sem zasahuje pověstný javořinský prales, naslouchám zpěvu ptáků a tak nějak je mi příjemně, opět nastává pomalé stoupání a blížíme se k hřebenu, který nás dovede poprvé na Velkou Javořinu, jež se co nevidět vyloupne ve výhledu mezi korunami sromů. Poslední prudký stoupák, kde jsme podporování cyklisty a už se dostáváme na lysinku Javořiny plnou ještě kvetoucích pampelišek.
Louku obkroužíme k Holubyho chatě, kde vznikl přídavek v podobě osvěžovací stanice. Pro spousty běžců zbytečná zastávka, já vodou nepohrdnu, sluníčko již peče, zplavená jsem komplet. Přeskočím ležícího vlkodava a upíjím jointák z půllitrového kelímku, zvládnu dva loky, pohlazení zvědavých kočičáků a s omluvným výrazem kelímek vracím a rozbíhám to na další štaci. Závodní pole prořídlo, někteří se odpojili na svou krátkou trasu vstříc Kamenné boudě a zbytek se drobí směr Květná. Čeká mě krásný seběh stezkou křižovanou popadanými kmeny stromů, měkkého jehličí i kořenů stromů. Prostě vše, co má kotník běžce rád. Brzy již mezi korunami stromů vykukují první domy a zanedlouho už pokračuji spolu s dalším závodníkem ulicí ke sklárnám Květná, kde se hodlám pěkně nadlábnout. 500m od občerstvení nás vítají nápisy křídou Bojujte! Fandíme Vám! A mě to dojímá, už už natahuji, ale musím se rychle probrat, na slzy je ještě času dost, ještě není ani půlka. Paráda, takovou veselou občerstvovačku jsem ještě nezažila, plné stoly, pivo, kofola, meloun, banán, pomeranč. V první řadě vysypávám z boty kamínek, který mi hrál nějakých 10 km pěkně na nervy a pak už cpu vše, co snadno klouže do krku, takže salám má opět smůlu, klopím pivo, kofolu a téměř v euforii ze všech těch rozjařených lidí, bych tam nejraději začala tancovat. Proberou mě až další běžci, kteří přišli za mnou a už vyráží vzhůru na další kopec - Novou horu lemující obec Strání. No nic, seberu svých 5 švestek a vybíhám taky, ještě do kopce stíhám doběhnout Honzu. Při výstupu si povídáme a stoupání rychleji ubíhá. Chce mě pustit před sebe, ale poděkuju, já si to dnes chci užít a ne doběhnout v křečích. Nahoře už se mi pomalu vzdaluje a mizí v remízku. Pomalu do něj vpluju taky, tady na nás čeká dobrodružství, prodírání houštím I brodění bahna, raději jdu opatrně. Otvírá se údolíčko s poli, které mě pomalu povedou k úpatí Lopeníku. Vytahuji energy tabletku, před sebou zahlédnu Honzu a o dalších sto metrů, už za silnicí, poznávám sedícího Robina. Chvilku se raduji, že na mě čeká, pak se proberu a nepozdává se mi, že by čekal na mě, spíše ho zradilo chodidlo. Bohužel hned vyklopí, že si v bahně vykroutil koleno, chvíli přemýšlím, že půjdeme spolu pomaleji, ale když se rozejdu a on se vzdaluje, tak takhle bychom šli do zítřka. Posílám ho podél úpatí do Lopeníka, popřípadě Březové, nemám šajnu, kam to dopajdá rychleji, budeme si volat a tentokrát mu záda ukazuji já. Mezitím mě dostihl další závodník, se kterým jsme sbíhali už do Květné a za povídání si to štrádujeme směr Velký Lopeník. Na začátku lesa je nejkrásnější úsek, potůček s brodem, neodolám, musím se vyráchat, opláchnout pot a pohledat ve vodě malinkaté chrostíky. Roman, jak se později představíme, mi pomůže přes potok a poklidně se dáváme do stoupání. Dneska mám štěstí, každé stoupání zažehnám hovorem s nějakým spolutrpitelem a snadněji to uběhne. Nejstrmější část Romana na chvilku ztrácím, ale kousek od rozhledny už mě opět dobíhá. Na vrcholku posedává jen pár cyklistů, pomalinku to rozběhávám dolů, už to nejde nejlépe, ale opět mě táhne vyhlídka na občerstvovačku za 3 kilometry a take nádherný seběh do Lopenického sedla, kde nás přivítají nádherné výhledy na Mikulčin vrch a zprava rozkvetlé chalupy Vyškovce a Hribovňy, kde je už jen kousek do naší chaloupky. Zamáčku slzu, teď je důležitější kilometr k jídlu. Přeskakujeme elektrické ohradníky, zdravíme cyklisty, projdeme loukou a konečně usedáme k hostině a já taky k výměně vody v batohu. Ve džbánech voda s citronem, to je luxus do parného dne, za jiných okolností I ta sekaná a buchty, ale momentálně se na oboje bezradně koukám ve své ruce, kdyby byl aspoň banán. Roman mě nutí sousta spolknout, ale ani jedno do pusy nechce. Vybíhá dříve, já se ještě pokouším urvat nějaký kousek, ale boj je marný. Do kopečka mě opouští i další parťák, skoro soused, zjištěno z rozhovoru, a tak mě čeká táhlý hřebínek-tichý zabiják v odpoledním slunci, o samotě. V lesíku se běží fajn, na louce už to drhne a do kopečka se rozhodnu udělat záslužnější činnost, a tak volám Robinovi a taky domů rodině, zda je někdo schopný řídit a posbírat někde Robina. Ten mi posléze sděluje, že jej nabral projíždějící support jedné závodnice, a tak směřují autem již do cíle. Jedna starost z krku. Dostávám se z rozcestí nad Březovou a dobíhám opět Romana, ten má krizi. Na nejtáhlejší louce přijde i na mě a přiznávám prázdný motor. Nabízené tyčinky mi nepomohou, mám je taky, pokusím se alespoň o sezamovou tyčinku. Horko těžko nasoukám jeden dílek a pan žaludek začíná být nevrlý. Pobízím Romana, ať pokračuje, já se budu chvilku plahočit k silnici. Začíná mi být dost divně, na horizontu parkuje mladá rodinka, snažím se zmizet z dohledu, polňačka za asfaltkou a vzdalující se gentleman již nabídne soukromí dámě s rotujícím žaludkem. Elegantně padám na všechny čtyři a ze mě notnou chvíli lítá všechno možné. V dáli se pomalu přibližuje dvojice, důstojně se kousek odplazím a převalím na zadek. Konečně dnes využívám kapesníčky, utírám slzy a čekám, kdy se zrosolovatělé tělo nahodí do pevnějšího skupenství. Po chvilce to vypadá nadějně a tak se zvedám a vyrážím v závěsu za dvojicí. Dokonce se dám do běhu, vypadá to na úlevu a naději se rychleji dostat na Kamennou boudu k něčemu na usmíření žaludku. Ten mě ale po půl kilometru opět trestá, dnes to mít zadarmo nebudu, takže zase vyhledávám postranní úseky, kde můžu čelit křečím a zklidnění posedáváním. Překonat kilometr ke Kamenné boudě zdá se být nemožné. Hlavou mi lítá všechno možné, zvládnu posledních 10 km, nebo ne? Být či nebýt drsňačka a vyrazit na Javořinu s rizikem šavlového představení? Začínám litovat, že jsem v domácím prostředí. V těchto věcech jsem dost konzervativní, jsou činnosti, které si nechávám raději pro sebe. Souhra náhod, dnes jsem se oblékla navíc kostelově, skoro v bílém, a nakonec tu vymetám krajnice.
Konečně Kamenná bouda, už jsem ani nedoufala, postávající holčička neví, zda mě přivítat, nebo jsem tu zabloudila ze zombie pochodu. Nastavím na milé dobrovolníky startovní číslo a hned mi nabízí pivo i kofolu. Občerstvovačku právě opouští Roman, svěřuji se, co se mi stalo a vybízím ho, ať bojuje a dotáhne to zdárně do cíle. Pivo mi nejde, ale kofola ve mě jen zasyčí. Chvilku se tam bezmocně plácám v trávě v tom kostelovém běžeckém kroji, a nakonec oznamuji kontrole, že zde končím a zjišťuji zkratku do Vápenek. Vydám se směrem, kam mě posílají, vděčná sama sobě, že jsem si nabalila do batůžku lehoučkou bundu. Sunu se po cestě, třepu se jako ratlík a konečně se dávám do breku. Jsem naštvaná sama na sebe, jaké jsem máslo, a nic nevydržím. Pro některé zvracením závod teprve začíná a pro mě totálně končí. Když procházím obloukem v cíli závodu, nejraději bych byla neviditelná, ale díky úžasné náladě, známým i novým kamarádům chmury brzy přejdou, skvělá atmosféra panuje do večerních hodin.
Na závěr už se jen omluvím organizátorům za striktní dodržení mé neviditelnosti, protože když někdo dojde do cíle, tak se co? Tak se musí ohlásit i kdyby trakaře padaly, nejen tam, kde skončí, ale kam i dojde.

Fotogalerie ze závodu od Lukáše Budínského:
http://www.sportovni-fotografie.cz/cutt-bile-karpaty/

Odkaz na sérii závodů CUTT:
http://cutt.cz/

Perun Skymarathon - Mistrovství ČR v Skymarathonu 2016

15. května 2016 v 21:44
Je necelá hodina po startu a něco tu nehraje. Lépe řečeno neběží. Neběží mi to, nohy jsou jako z olova a hlava lítá bůhví kde, hlavně ne na PerunSky marathonu. Jak je to možné? Cítila jsem se tak skvěle, připravolala jsem se od posledního závodu v lednu a hodlala pokořit čas pod 6 hodin. A já se ve 2. kopci zašpuntovala, zasekla, skoro to otáčím pryč do lesa, hlavně z dosahu trati a ostatních závodníků.

A přitom vše se zdálo být více, než parádní. Samozřejmě obavy panovaly, a to především z delší závodní přestávky, asi 4 měsíční (i když nevím, jaký by to mohlo mít vliv, když jsem měla první závodní sezonu teprve loni). Po LH24 jsme flákali i Lysacupy a regionální desítkové závody i první jarní ultra traily mi proklouzávaly mezi prsty. Cítila jsem velký respekt k blížícímu se závodnímu triu Perun - CUTT - L4L po čtrnáctidenních intervalech a dost mi to přidělávalo zbytečné starosti o tom, zda to zvládnu, zda se v jednom nezraním a jaká popřípadě provedu opatření, abych se nezranila a o měsíc později byla připravena na Malofatranskou stovku. Možná se všechny tyhle obavy promítly do následujícího průběhu.
Týden před Perunem jsem si šla připomenout startovní výstřel na tradiční CityTrail Ostrava na 12,5 km. Čas jsem si zlepšila asi o 8 minut, ale závodící ženy mi uštědřily za vyučenou na rovince po asfaltu, ačkoliv při seběhu z haldy jsem je přelítla jako papír. Nevadí, jedeme dál. Na Perunovi si užiju seběhů až až. A tak opět stojíme na parkovišti pod Javorovým, letos s tím rozdílem, že panuje téměř ikonické letní počasí, má rozvička jógou ve svěží zelené trávě působí až téměř kýčovitě, nemluvě o úboru sukýnky a lehkého trička, na tento závod téměř nečekaná výbava.
V dobré náladě se skládáme před start, rovnám si lahvičky s vodou a přemýšlím, zda nestálo za to, batoh úplně vynechat a běžet jen s nějakou lahví, jako spousta jiných, anebo úplně bez a vystačit si s občerstvovačkami, jako zbylá třetina. I tak jsem si pro případ nečekaného přívalového lijáku sbalila lehkou bundičku (neboť prázdný batoh mi na zádech skáče).

Vyráží se ve znamení špuntování, na první sjezdovce se dav rozbíhá do stran a já kličkuji mezi vyšlapanými cestičkami a drny trávy. První stoupání není špatné, udržuji rytmus a závidím vylétnuvšímu paraglidistovi, který masu závodníků sleduje z nebeské výšky. Míjím fotícího Dana, jehož záda mu začátek sezóny zakázaly, potkám fotícího Lukáše a těsně před vrcholkem mě stříhá Alžběta z Lysacupu, se kterou jsem si perunskou tahanici užívala v loňském roce. Následuje seběh do Řeky na první občerstvení. Nějak to drhne, lehce se mi nesbíhá, nicméně pár lidí předběhnu, stejně tak, jako jich pár předběhne mě. U občerstvovačky mává Ríša a hlásí, že jsem asi minutu za Robinem. Těšila jsem se na banán, jenže ten nikde, loknu vodu a strčím do pusy kousek musli tyčinky, který žvýkám následující půlkopec. Letos nejsou lana, jde se po úzké pěšince, pomalým tempem, které mi až vadí, ale nikdo nepředbíhá, nikdo nechce přepálit, utěšuji se stejnou taktikou a dál si žvýkám ten kousek tyčinky. Jeden traverz, druhý traverz, nohy jako ze dřeva. Příjemné to není a mě se to přestává líbit. Ostatní nasazují tempo a já se plácám v přicházejícím trápením. Alžběta je na tom asi podobně, jelikož kdyby chtěla, už mi dávno zdrhne, ale netroufám si s ní navázat jakýkoliv pokus o konverzaci. Kontroluji hodinky, odpočítávám kilometry, už bych chtěla seběh v korytě řeky a taky mít za sebou sjezdovku. Někde nahoře,v táhlém úseku, tušíc blížící seběh, se odvážím dát si gel, raději jen půlku. Pořád si říkám, první půlku pojedu klidně, ať mám sílu na druhou. Ale nevím, zda je to tím počasím, dochází mi energie ještě dříve. Přichází dlouhá sjezdovka. Dnes mám hodinky a hlídám si čas z loňska, jsem na tom skoro o hodinku lépe než loni, trošku mi to zvedne náladu, ale energie bohužel nepřidá. Občerstvení si nechám až po seběhu, ať se můžu na co těšit. Jde to pomalu, hrozivě pomalu, pár lidí pustím, ale zbytek je propastně za mnou, vyžírám si to sama v poledním slunci. Začíná se mi dělat nedobře. Jedna věc je od žaludku, ale to už jsme kamarádi, s kým kamarád nejsem, tak s rozruchy ve střevech. Živě si vybavuji Slezský maraton a naprosto totožné příznaky. Co není totožné, tak absence lesa a stromků, plazím se po sjezdovce, což je louka, akorát dost šikmo nahnutá. Přicházím asi do půlky kopce, stojí tam auta a taky Ríša a zase povzbuzuje. Mohla bych ho poprosit o toaleták, anebo po cestě zaběhnout kousek dál do lesa. Nicméně zuby nehty držím vše, co držet jde. Říkám si, aspoň nahoru k té chatce a tam za smrk, bude to rychlejší, a tak se tam doplazím a samou radostí na střeva zapomínám a jako kuželka poražená koulí se sunu k zemi tažena zemskou tíží. Je sucho, ale v tomhle sklonu svah klouže i tak, více méně po všem, co se na něm nachází. Předbíhám pár borců, což mám ráda, i když už dávno vím, že tyhle radosti jsou pouze jepičí a chlapci mě stáhnou bud už na další rovince, nebo v kopci. Dobíhám první kontrolu a těším se na Colu, došla, sakra, co teď? Moje naděje. Dávám si jen banán, víc si nevyberu, jsem holt vybíravka a tak pokračuji na vodu a banán dál. Líbí se mi, že ani ti přede mnou to nehrotí a jdou poklidným tempem v očekávání dalších marasů. Docházíme horský potůček a vesele se v něm rácháme, smýváme ulepené obličeje a ruce a nastupujeme na další kopec. Vím, že bude mírný, nicméně, už tradičně zde přichází krize. Nejdříve jen tak lehce se podsouvá, nutí mě zůstat u potůčku a čabrat nožky, pak mě nutí zastavovat každou chvilku v kopci a pít, nebo očumovat zdejší lesní porost. Prostě mnozí z nás drsných závodníků to znají, když se nechce, tak se hledá tisíc jiných důvodů, které jsou zrovna důležitější než závodění uprostřed závodu. Zase se potkáváme s Alžbětou a tak přemýšlím, jaké důvody má ona, ale zeptat se jí neodvažuji. Suneme se cestou lesem a vcházíme do pasáže která nabízí dlouho hřebenovku po lesních cestách. Už loni jsem se zařekla, že jsem to měla běžet, ale nejraději bych si nafackovala, protože jsem toto své nařízení porušila i letos. Brzy bude polovina a já bych měla začit závodit. Zoufale koukám po hodinkách, ale nic světoborného nevymyslím. Konečně přichází seběh a myslím, že je opět krizový jako loni, už téměř naprázdno sbíhám dlouhý a nekončící úsek, připadám si jako bych měla 100 kilo, k tomu mi batůžek poskakuje na všechny strany a do rytmu kručí v břiše. Zuby nehty to vydržím dolů, k občerstvovačce. Tam se opět neuspokojím, a tak si dám na střídačku salám a banán a hamižnicky si přivlastním dva kelímky s colou a třetí si ještě naliju do lahve. Po 5 sekundách zjišťuji, že to byla fatální chyba, jelikož je Cola nasycená a můj styl je skákající a následně špuntík lahve vystřelí jako čertík z krabičky a ošplíchne nejenom mě, ale i probíhajícího závodníka. Omlouvám se, snažím se Colu vypít během výstupu na Ostrý. Alžbětu jsem nenávratně ztratila. Ovšem o závodění nemůže být řeč. Nejde to vůbec, raději se šplouchám ve studánce na Ostrém, a poslední nejdelší seběh dolů pod Javorový trpím. Připadám si jako bojovník ve výzbroji, táhnoucí z války. Při dopadech jako rytíř v brnění. Konečně běžíme po louce, tam už jsem na pokraji svých sil a nevím jak si počít s posledními nemilosrdnými kilometry do kopce. S ostatními odpadlíky nabízíme ochotně své pořadí, jenom abychom se nemuseli hrnout do kopce před nimi. Potkáváme první křečové "mrtvoly". Posedávají nehnutě, na okrajích stezek a nemluví. Občas mám chuť si přisednout a nemluvit také. Jen čekat na tmu a vlky, kteří mě sežerou. Serpentiny jsou nekonečné, naštěstí se přibližuje značka Lanová dráha a brzy se objevuje i černá sjezdovka, Grande finále. Plazíme se těch posledních stovek metrů neurčitě a bezcílně. Už jsem ani nedoufala, jsem ráda, že je to o hodinu lepší než loni. Ale ten pocit...byl loni o dost lepší. Ale proč, to mi nikdo nedokáže vysvětlit...necítím se unavená, ani zbitá. Dolů na parkoviště sbíhám, a následující dny bez problému. Někdy je těžké hledat příčinu. Každopádně i tak jsem ráda, že jsem letošní ročník absolvovala :)