Czech Ultra Trail Tour Bílé Karpaty aneb Málo žereš, nedojedeš!

23. května 2016 v 20:54
"Tak přece nebudeš kulhat, dáme ještě do druhé nohy". Nojo, představa, jak na zítřejším ultra závodě kulhám byla děsivá, a tak uzmu svou štamprli a vychutnám si taťkovu skvělou slivovici. A tak to chodí u nás v Brodě pokaždé, když se ztracená dcera navrátí z Ostravska. Jenže zítra jdu na závod, na závod, který je konečně v mém rodném kraji. Sbalili jsme v Ostravě všechny ruce a nohy, které si chtěly zaběhat a poznat i jiný běžecký hornatý kout než jenom Beskydy, a vyrazili jsme vstříc slibně vyhlížejícímu seriálu závodů Czech Ultra Trail Tour, který tentokrát investoval veškerou odvahu a snahu do krajin běžci téměř nepolíbených, do Bílých Karpat.
U rodičů jsme přečkali úplňkovou noc díky slivovici téměř bez následků a brzy ráno, urychleně, než tatík přijde s novou flaškou slivovice, vyrážíme směr Vápenky pod Velkou Javořinu, kde bylo v krásném prostředí rekreačního střediska situováno zázemí závodu. Zdravíme známé tváře a dolaďujeme poslední detaily, dnes nesmím zapomenout sluneční brýle, ani kapesníčky, vypadá to na šichtu v parnu. První stravovací režim porušen, zapomněli jsme doma na snídani ovesné kaše, musíme se vypořádat s jahodovými buchtami od maminky, dávám na rady zkušených a raději startuji s poloprázdným žaludkem, ať to jde lehčeji. A taky že jo, hned po startu vyrážíme do mírného kopečka, který si klušeme Lukáš, já a Robin a chrochtám si blahem. Jednu chvíli pod nohama zpozoruji male šnečky, už už jsem se po nich natahovala a odhazovala z cesty, ale závodní duch mi to nedovolí, chudáky, vteřinku se soustředím na to, kdy za sebou uslyším křupnutí, ale milí šnečci jsou za 5 minut z hlavy venku a já se opět soustředím na výběh pozvolného stoupání. Na hřebínku lehce zpomaluji, přeci jen bych nerada přepálila, pouštím kluky před sebe a kochám se výhledem na protejší jihomoravský kraj. Pohodový seběh nás stáčí na slovenskou stranu, kde po kličkování voňavým lesem vybíháme pod menší sjezdovkou. Robin hlasitě jásá, konečně kopec, já moc nadšení nesdílím, ale už se škrábeme nahoru, pohled na hodinky mě ujistí o blížící se první občerstvovačce. Dobíhám už vyhladovělá, beru banán I salám s bagetkou a chci si k tomu na chvilku sednout. Robin vypadá netrpělivě, a tak ho milosrdně vypouštím ze svých služeb, ačkoliv jsem ho před závodem prosila, ať si dáme konečně aspoň jeden závod v tandemu a přizpůsobí se mi. Radostně peláší v rytmu svého Volání divočiny, jak to nazýváme a já se chvíli na to s nevolí poroučím taky. Po 50 metrech mi nedojezený salám v ruce překáží a do pusy neumí trefit, a tak sviští mravenečkům v lese. Kluky jsem z dohledu ztratila, ale to mi nevadí, kochám se krásným lesem, možná až sem zasahuje pověstný javořinský prales, naslouchám zpěvu ptáků a tak nějak je mi příjemně, opět nastává pomalé stoupání a blížíme se k hřebenu, který nás dovede poprvé na Velkou Javořinu, jež se co nevidět vyloupne ve výhledu mezi korunami sromů. Poslední prudký stoupák, kde jsme podporování cyklisty a už se dostáváme na lysinku Javořiny plnou ještě kvetoucích pampelišek.
Louku obkroužíme k Holubyho chatě, kde vznikl přídavek v podobě osvěžovací stanice. Pro spousty běžců zbytečná zastávka, já vodou nepohrdnu, sluníčko již peče, zplavená jsem komplet. Přeskočím ležícího vlkodava a upíjím jointák z půllitrového kelímku, zvládnu dva loky, pohlazení zvědavých kočičáků a s omluvným výrazem kelímek vracím a rozbíhám to na další štaci. Závodní pole prořídlo, někteří se odpojili na svou krátkou trasu vstříc Kamenné boudě a zbytek se drobí směr Květná. Čeká mě krásný seběh stezkou křižovanou popadanými kmeny stromů, měkkého jehličí i kořenů stromů. Prostě vše, co má kotník běžce rád. Brzy již mezi korunami stromů vykukují první domy a zanedlouho už pokračuji spolu s dalším závodníkem ulicí ke sklárnám Květná, kde se hodlám pěkně nadlábnout. 500m od občerstvení nás vítají nápisy křídou Bojujte! Fandíme Vám! A mě to dojímá, už už natahuji, ale musím se rychle probrat, na slzy je ještě času dost, ještě není ani půlka. Paráda, takovou veselou občerstvovačku jsem ještě nezažila, plné stoly, pivo, kofola, meloun, banán, pomeranč. V první řadě vysypávám z boty kamínek, který mi hrál nějakých 10 km pěkně na nervy a pak už cpu vše, co snadno klouže do krku, takže salám má opět smůlu, klopím pivo, kofolu a téměř v euforii ze všech těch rozjařených lidí, bych tam nejraději začala tancovat. Proberou mě až další běžci, kteří přišli za mnou a už vyráží vzhůru na další kopec - Novou horu lemující obec Strání. No nic, seberu svých 5 švestek a vybíhám taky, ještě do kopce stíhám doběhnout Honzu. Při výstupu si povídáme a stoupání rychleji ubíhá. Chce mě pustit před sebe, ale poděkuju, já si to dnes chci užít a ne doběhnout v křečích. Nahoře už se mi pomalu vzdaluje a mizí v remízku. Pomalu do něj vpluju taky, tady na nás čeká dobrodružství, prodírání houštím I brodění bahna, raději jdu opatrně. Otvírá se údolíčko s poli, které mě pomalu povedou k úpatí Lopeníku. Vytahuji energy tabletku, před sebou zahlédnu Honzu a o dalších sto metrů, už za silnicí, poznávám sedícího Robina. Chvilku se raduji, že na mě čeká, pak se proberu a nepozdává se mi, že by čekal na mě, spíše ho zradilo chodidlo. Bohužel hned vyklopí, že si v bahně vykroutil koleno, chvíli přemýšlím, že půjdeme spolu pomaleji, ale když se rozejdu a on se vzdaluje, tak takhle bychom šli do zítřka. Posílám ho podél úpatí do Lopeníka, popřípadě Březové, nemám šajnu, kam to dopajdá rychleji, budeme si volat a tentokrát mu záda ukazuji já. Mezitím mě dostihl další závodník, se kterým jsme sbíhali už do Květné a za povídání si to štrádujeme směr Velký Lopeník. Na začátku lesa je nejkrásnější úsek, potůček s brodem, neodolám, musím se vyráchat, opláchnout pot a pohledat ve vodě malinkaté chrostíky. Roman, jak se později představíme, mi pomůže přes potok a poklidně se dáváme do stoupání. Dneska mám štěstí, každé stoupání zažehnám hovorem s nějakým spolutrpitelem a snadněji to uběhne. Nejstrmější část Romana na chvilku ztrácím, ale kousek od rozhledny už mě opět dobíhá. Na vrcholku posedává jen pár cyklistů, pomalinku to rozběhávám dolů, už to nejde nejlépe, ale opět mě táhne vyhlídka na občerstvovačku za 3 kilometry a take nádherný seběh do Lopenického sedla, kde nás přivítají nádherné výhledy na Mikulčin vrch a zprava rozkvetlé chalupy Vyškovce a Hribovňy, kde je už jen kousek do naší chaloupky. Zamáčku slzu, teď je důležitější kilometr k jídlu. Přeskakujeme elektrické ohradníky, zdravíme cyklisty, projdeme loukou a konečně usedáme k hostině a já taky k výměně vody v batohu. Ve džbánech voda s citronem, to je luxus do parného dne, za jiných okolností I ta sekaná a buchty, ale momentálně se na oboje bezradně koukám ve své ruce, kdyby byl aspoň banán. Roman mě nutí sousta spolknout, ale ani jedno do pusy nechce. Vybíhá dříve, já se ještě pokouším urvat nějaký kousek, ale boj je marný. Do kopečka mě opouští i další parťák, skoro soused, zjištěno z rozhovoru, a tak mě čeká táhlý hřebínek-tichý zabiják v odpoledním slunci, o samotě. V lesíku se běží fajn, na louce už to drhne a do kopečka se rozhodnu udělat záslužnější činnost, a tak volám Robinovi a taky domů rodině, zda je někdo schopný řídit a posbírat někde Robina. Ten mi posléze sděluje, že jej nabral projíždějící support jedné závodnice, a tak směřují autem již do cíle. Jedna starost z krku. Dostávám se z rozcestí nad Březovou a dobíhám opět Romana, ten má krizi. Na nejtáhlejší louce přijde i na mě a přiznávám prázdný motor. Nabízené tyčinky mi nepomohou, mám je taky, pokusím se alespoň o sezamovou tyčinku. Horko těžko nasoukám jeden dílek a pan žaludek začíná být nevrlý. Pobízím Romana, ať pokračuje, já se budu chvilku plahočit k silnici. Začíná mi být dost divně, na horizontu parkuje mladá rodinka, snažím se zmizet z dohledu, polňačka za asfaltkou a vzdalující se gentleman již nabídne soukromí dámě s rotujícím žaludkem. Elegantně padám na všechny čtyři a ze mě notnou chvíli lítá všechno možné. V dáli se pomalu přibližuje dvojice, důstojně se kousek odplazím a převalím na zadek. Konečně dnes využívám kapesníčky, utírám slzy a čekám, kdy se zrosolovatělé tělo nahodí do pevnějšího skupenství. Po chvilce to vypadá nadějně a tak se zvedám a vyrážím v závěsu za dvojicí. Dokonce se dám do běhu, vypadá to na úlevu a naději se rychleji dostat na Kamennou boudu k něčemu na usmíření žaludku. Ten mě ale po půl kilometru opět trestá, dnes to mít zadarmo nebudu, takže zase vyhledávám postranní úseky, kde můžu čelit křečím a zklidnění posedáváním. Překonat kilometr ke Kamenné boudě zdá se být nemožné. Hlavou mi lítá všechno možné, zvládnu posledních 10 km, nebo ne? Být či nebýt drsňačka a vyrazit na Javořinu s rizikem šavlového představení? Začínám litovat, že jsem v domácím prostředí. V těchto věcech jsem dost konzervativní, jsou činnosti, které si nechávám raději pro sebe. Souhra náhod, dnes jsem se oblékla navíc kostelově, skoro v bílém, a nakonec tu vymetám krajnice.
Konečně Kamenná bouda, už jsem ani nedoufala, postávající holčička neví, zda mě přivítat, nebo jsem tu zabloudila ze zombie pochodu. Nastavím na milé dobrovolníky startovní číslo a hned mi nabízí pivo i kofolu. Občerstvovačku právě opouští Roman, svěřuji se, co se mi stalo a vybízím ho, ať bojuje a dotáhne to zdárně do cíle. Pivo mi nejde, ale kofola ve mě jen zasyčí. Chvilku se tam bezmocně plácám v trávě v tom kostelovém běžeckém kroji, a nakonec oznamuji kontrole, že zde končím a zjišťuji zkratku do Vápenek. Vydám se směrem, kam mě posílají, vděčná sama sobě, že jsem si nabalila do batůžku lehoučkou bundu. Sunu se po cestě, třepu se jako ratlík a konečně se dávám do breku. Jsem naštvaná sama na sebe, jaké jsem máslo, a nic nevydržím. Pro některé zvracením závod teprve začíná a pro mě totálně končí. Když procházím obloukem v cíli závodu, nejraději bych byla neviditelná, ale díky úžasné náladě, známým i novým kamarádům chmury brzy přejdou, skvělá atmosféra panuje do večerních hodin.
Na závěr už se jen omluvím organizátorům za striktní dodržení mé neviditelnosti, protože když někdo dojde do cíle, tak se co? Tak se musí ohlásit i kdyby trakaře padaly, nejen tam, kde skončí, ale kam i dojde.

Fotogalerie ze závodu od Lukáše Budínského:
http://www.sportovni-fotografie.cz/cutt-bile-karpaty/

Odkaz na sérii závodů CUTT:
http://cutt.cz/
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama