Malofatranská stovka převlečená za padesátku

8. července 2016 v 13:00
Vrchol letošní závodní sezóny je tu. Onen vrchol měl být úplně pravpůvodně Italské Lavaredo ultra trail, ale už ze začátku sezony jsem si uvědomovala, jak to s ultra není zas taková sranda. A když se vypočítaly parametry jedné a druhé stovky, Malá Fatra z toho vyšla náročněji, obtížněji, ale také levněji a tak nebylo nad čím váhat. Horské maratony a ultra přes květen a červen běžely jako na pásu a s nimi i já, čelit kladeným i neočekávaným překážkám. Okusila jsem asi vše, co jde během ultra maratonu zažít a přesto jsem jela na Malou Fatru s velkou neznámou, jak všechno dopadne tady. Počasí opět nezklamalo a přichystalo si vysokohorskou výheň s dolinovým dušením ve vlastní šťávě. Z ostravských končin jsme přijeli do Terchové v pátek k večeru a a naprostým poklidem jsme si vybalili nocleh ve společné tělocvičně a ještě stihli zajít na pivko do blízké haluškárny. Ráno jsme již v 5 posedávali na značkách, značně rozespalí, ale aspoň trochu svěží. Uvědomila jsem si, že z naší skupinky jdu 100km trasu jen já a pak neposedný František, který si z každé stovky dělá svůj vlastní cirkus :) (tajně jsem doufala, že i Robin, který mi s prvním kilem pomůže) ale postupem trasy se naděje naprosto vypařily v poledním slunci.

Tak tedy v 6 ráno startujeme, plán byl jasný, začít pomalu a nejlépe ještě pomaleji. Klušeme si to několik prvotních kilometrů pod první sedýlko, které nás nasměruje k prvnímu vrcholu Baraniarky.
Je 6 ráno, ale dusné počasí nám jasně dává najevo, že dnes to nebude boj o čas, ale o zachování zdravého rozumu. Leje ze mě jak z prasete, s hrůzou očekávám následující peklo, které nás čeká od Velkého Rozsutce. První delší seběh do Vrátné Robina ztrácím, šetří nohu, já zase opatrně zkouším zbrusu nové Inov-8 Terraclaw, které mi poštou přišly teprve před 2 dny :D no holt, nedá se nic dělat, měla jsem na výběr sešmajdané a sedrané Trail Rocy anebo zářící Terraclaw, výběr byl jasný. První svačinovka a moje oblíbené melouny i cola, servis v dolévání lahví, na cestu přiberu ještě pár sušenkových věnečků. Další žranice je až v sedle po Rozsutci, je třeba šetřit výdejem a neopomenout příjem. Robin se trápí a já cestou přes chatu na Grúni začínám zvažovat předčasný konec ve Štefanové, kam nás donáší nic moc příjemný seběh, kde ani nové botičky příliš nesedí a dělají neplechu a pouští mi dovnitř rozličný nepříjemný materiál. Cestou pod Poludňové skály mě Robin ujišťuje, že chce dojít, alespoň 50 a já jeho rzhodnutí akceptuji. Loučím se s myšlenkou dát stovku a předčasný konec si různě odůvodňuji.
Pokračujeme pohodlným temepem až na masiv Rozsutce, kde nás neomylně začíná spalovat předpolední slunce. Plazení po skalách, kde mi zavazí hůlky, stejně jako sestup přes řetízky dolů. Tady by se jednoduché skládací hůlky vyplatily, píšu si na příště. Konečně se dostávám na další svačinovku a mezi melounem a pomerančem čekám na Robina. Síly zde nabírá i František, který z bezedného batůžku vytahuje jednu mňamku za druhou. Já se zaměřím na lahev s kofolou. Doplňuji i sebou i na místě a neuvěřitelně mi v dnešním horku chutná. Opouštíme oázu a vydáváme se na vrchol Stohu. Výstup lehce ubíhá, šelmu raději držím na uzdě v očekávání starých známých nevolností. Seběh je lehce klouzavý, ztrácím tu Robina a na hřebínku u Poludňového Grůně se cítím celkem fresh a tak si cupitám směr Hromové a chatu pod Chlebom, kde bude další sváča. Pár set metrů si nedobrovlně křtím botičky v bažině a už se ocitám v další oáze, jen bazén tu chybí. První vyfasuji maosvý vývarek, mňam, doplním lahve vodou s citronkem, kofola není, škoda, hodně mě nakopla a pak se rozhodnu Robinovi udělat radost a jdu mu objednat do hospody pivo. Strávím tam aspoň 20 minut čekáním, jelikož právě narazili bečku a také odbavují hromadu Poláků. Co už, stejně si to od začátku jen užíváme, rekordy trhat nehodlám na hodinky mrkám jen sporadicky, proto raději ani nesleduji čas strávený na občerstvovačkách. Robin už si popíjí a pomalu vyrážím dál. Pobízí mě, at pokračuji kilo s Františkem. No, jdu následujících 12 km o tom přemýšlet a uvidím. Od Velkého Kriváně plynule pokračuje hlavní hřebínek až na poslední vrchol Suchý, kde se budeme stáčet k Chatě pod Klačianskou Magurou. Zářící činnost sluníčka se již projevuje, občas si musím zkropit zátylek vodou, cítím lehce spálenou kůži a už si představuji noční divadýlko se svědícími puchýřky - my severské typy to nemáme vůbec jednoduché, navíc použití opalovacího je naprostá utopie, neboť do 30 minut všechno spláchne pot. Výstup na Malý Kriváň mi už dává zabrat, ale kochám se výhledy na tu nádheru. Seběh mi už nejde, předbíhá mě i Tom s pochroumaným kotníkem, a tak šmátrám po nějaké cukrátku na spravení chuti. Chybí mi kofolka. Na chatě si ji musím dát stůj co stůj, jen rozcestník zlověstně ukazuje, že je ejště 50 minut vzdálená. Když se dostávám konečně pryč ze slunce do stínu lesa, konečně se můžu zase rozběhnout a s úlevou se ocitám v další oázičce. Žádné davy turistů, kofola je hned načepovaná a také jsme si vyprosili u dobrovolníků i výborné koblížky s marmeládou. František se k odchodu nemá a tak čeká se mnou na Robina, který je bůhví kde. Zase raději opět nestopuju čas, prosezený zde. Stále se neobjevuje, kofola už je vypitá. A tak se rozhodnu s Františkem pokračovat na poslední úsek do Lipovce. Poslední pro mě, říkám si. V botě cítím puchýřky určitě na 50% chodidla. Proklínám podkolenky, které se mi shrnuly i nové boty. František mě dovede na cvakací kontrolu a pak už nás čeká jen seběh do Lipovce. Konečně, i když nebyl jednoduchý. Už to nejde ani na jednu stranu ani na druhou, nevím tedy, čím mám našlapovat na lesní cestě prokládané kamínky. Nebýt puchýřů, cítím se skvěle, v kondici dát kilo. Do Lipovce dobíháme přesně po 12 hodinách od startu, což byl můj cíl. Sama se divím, ačkoliv jsem to vzdala už dříve a vycházku jsem si užívala. V cíli 50 mě dokonce František vyhecuje a začínám si balit noční výbavu. Jde to ztuha, jsem jako lenochod, který váhá nad tím i oním. Za několik desítek minut se hec vystupňuje, dobíhají ostřílené holky stovkařky - vážně?! Vypadají unaveně a já cítím rezervu. A tak sedím a čekám na spásu Františka, jež je jediný rytíř, který mě může doprovodit nocí. A možná čekám i Robina, abych se rozloučila...František to natahuje. Vysedává na WC a s hrůzou zjišťuji, že se zdržujeme už 50 minut! Tak to je maso. A když dobíhá, nebo spíš dochází i Robin, tak mám opět jasno a taky lenivo, se rozejít dále. Holky už vyrazily dávno. A já? Prostě nejdu. Jsem protivná, zasekla jsem se a odpoklonkovávám Františka směr cíl. Chudák. Smskami mě pak informuje o postupující cestě. Jde mu to dobře a držím mu palce. My s pivem sedíme na stanovišti a vítáme docházející závodníky. Když se začalo smrákat, organizátoři informovali o blížící se frontě. Jdou bouřky a jsou silné, řeší se co dál. František to ví, na hřebenu má světelnou show a na Rotundě ho stopuje Horská služba. A tady se tedy skončilo. Letošní Malofatranská stovka byla předčasně ukončena, všichni závodníci postupně zastaveni na nejbližších stanovištích a předání do bezpečí. O tom jakou neplechu bouřky tropí, mě Robin informoval cestou pro naše zavazadla do Fačkovského sedla, tedy úplného cíle. Spousty stromů přes cestu proudy vody i krup. Bylo to rozumné. Kolem půlnoci již bouře běsní i v Lipovci a my nocležníci v místním kulturním domě jsme vděční za střechu nad hlavou a suchou zem. Takhle tedy dopadlo mé putování za první stovkou. Usínám za zvuků bouře a ještě do 3 do rána poslouchám hovory a telefonáty pořadatelů závodníkům, kteří nedorazili do cíle 50. Snad jsou všichni v pořádku. Z Terchové se tedy vracím s dalším DNF. Jdu hledat sílu. Sílu, která mi pomůže vše ustát a nevzdávat se. Neohlížet. Hledat sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama