Pražská stovka Trans Brdy 2016

15. prosince 2016 v 21:45
Nebýt tu zkažená, nevíte o ničem
Tak tedy tuhle noc, jsem spala s měsícem
Byla to horečka a nebo mámení
Dnes v noci měsíc usnul na mém rameni

Potkala jsem ho tak náhle jako strach
Stál na mostě, díval se do tmy dolů
Ptám se ho: "To jsi básník a nebo sebevrah?"

A on řek: "Pojď, budem smutní spolu."
A potom odešel a nemám o něm zprávy
Jen blues jak měsíc zapadl a ztich
Prvně a naposled blizoučko u mé hlavy
No jen se smějte, však vás přejde smích

Vyjdete ven a roztřese vás zima
To po nebi se loudá můj miláček
Má kruhy pod očima

Budoár staré dámy - Náměsíčná (Václav Hrabě)

Psal se rok 2015 a já coby běžecké jelito ultra doposud nepolíbené začala jsem slýchávat tajemná hesla a šifry týkající se česko-slovenského ultra podsvětí. Vyvolení poslíčci mi sdělovali tajné indicie v průběhu závodní sezóny na předem smluvených běžeckých místech. Pomalu jsem odkrývala jedno tajemství za druhým, šifra typu P100, MF100, EKUT, NTS atd. Tajní vyvolení se svěřovali se svými zkušenostmi velmi stručně. Vždy jen nadhodili, že jsou invalidní, zmrzačení či po operaci kvůli P100. Když už mi toto sdělil několikátý posel, i přišla jsem s otázkou: Co je to ta Pražská stovka? Kdo je Olaf Ćihák?? Proč tam tedy chodíte?





Postižený běžec vytřeštil oči, přiložil prst na ústa, rozhlédl se na všechny strany a odvlekl mě do tichého a prázdného kouta, aby nás nemohl nikdo slyšet…Poté tiše šeptal zlá, velmi zlá a drsná slova. Zmateně jsem kroutila hlavou, že přece dobrovolně nikdo nemůže do takového boje táhnout. Já se určitě nikdy k takové zlé a drsné aktivitě nenechám přemluvit, donutit, ba co víc, ani dobrovolně se jí nepodvolím… co jsem blázen?


O 16 měsíců později…


Sedím v Praze na hlaváku ve vlaku s 90 minutovým zpožděním s naprostým ledovým klidem, již odevzdaně zatlačujíc slzy. Mě už tady v Praze za posledních 24 hodin asi nic nezlomí. Maximálně už nám spadne na vlak směřující zpět do Ostravy jen meteorit, nebo třeba nějaká vesmírná loď. Poslední věta sms "Co mě nezabije, to mě posílí."

Celou cestu čumím z okna a vymýšlím na Prahu nějakou pomstu, vyrovnání. Ukážu jí! A pak mi bleskne hlavou to heslo… P100… No jasně, Pražská stovka. Sotva dorazím do kanceláře s asi 5 hodinovým zpožděním, zadávám do vyhledávače, odklikávám, přihlašuji. A je to. 2 měsíce do startu. Bolavé koleno, v hlavě chaos. Myslím, že ideální podmínky. Začínám rehabilitovat přetíženého chudáka, cvičit, běhat, přichází Lysacupy, první sníh a takové to "fyzické fajno". Pořizovat už nic nestíhám, boty došoupám Terraclaw, batoh musí vydržet aktuální punkový chudák s lahvičkami Krteček, jelikož prostě nová životně důležitá skimo výbava mi dovolí ponechat ve sportovním rozpočtu asi na následující 2 roky tak leda fusekle. Vlastně né, krásnou Stormshell od Inov8 jsme s Františkem sehnali, tak jsem ušetřila v batohu asi 60% místa, když jsem týden před startem simulovala plnou výbavu.

Další procitnutí a uvědomí přichází až v tělocvičně základní školy ve Spáleném Poříčí odkud ta sláva startuje. Ležím na podlaze ve spacáku vedle Verči a Františka. Začíná mi vše docházet, naštěstí není tak jednoduché se sbalit a vrátit se pryč do Ostravy. Je už dost pozdě, start je v 11 večer z místního náměstíčka za doprovodu ohňostroje. Už to nejde vrátit zpět, dav vyběhne jako střela do tmavé noci vstříc všem nástrahám. A já myslela, že na 151 km se vystartuje téměř chůzí. No nic, tak běžím s ostatními a dávám pozor na tep, ať zbytečně nevypaluju. Trasa je krásná, běhavá, nejde zpomalit, uháním až kamsi do lesa, místo kilometrů sleduju pouze čas, chůzi si dám do prvního kopečka, ale ten ne a ne přijít. František se drží mého tempa a něco ke mě brblá, zřejmě že přepaluju. Konečně první zastávka. Brodění potoka, anebo hopsando po 2 kamenech. Volím druhou variantu, František jde přelézt kmen stromu o dalších 20 m dál. Nečekala jsem, že mi hůlky budou scházet už na 10.km. Já to přes potok zvládnu, za sebou ale slyším čvachtnutí a kletí jednoho týpka. Chudák. Zanedlouho se na prvním stoupání vyloupne první kontrola. Pak tajná s nabídkou koly a rumu (mmm, byla jsem velmi na vážkách nechat se zlákat) a pak už noc ubíhá za pravidelného brblání Františka na mé tempo. Začínám dělat, že neslyším a jdu si svoje. Po 2,5 hodinách jsem si jistá, že jsem z nejhoršího venku, nepřepálila jsem. Následky bych už dávno cítila. Běh nocí miluju, stále se nás drží skupinky, přichází první živá kontrola a bohatá hostina, až mi je líto rychle vypadnout. Čím výše se nacházíme, tím jsou asfaltky a zpevněné cesty namrzlejší, musíme dávat pozor. Křižujeme Brdy doleva doprava, nahoru a dolu, matně si vybavuji mapku. V jednom táhlém úseku se nechám unášet dalšími běžci, aniž bych hlídala značení, myslím na to, jak krásně jedu na neutral a vyklusávám, až najednou zjistíme, že jsem zakufrovali mimo značku. Vrací se nás asi 20 závodníků. Kilometr, možná 2, stane se, ale čekala jsem to spíš druhou noc. Rozhodla jsem se postupovat úsporněji, František to take vítá a tak nasazujeme do táhlého stoupání rychlou chůzi a neustále se předbíháme s týpkem, který vždy pouteče a pak ho dojdeme. Jak praví František stovkařské heslo: Nám neutečeš. Já vzdala i naděje, že uteču Františkovi, neb to byl můj záměr, furt se mě drží potvora jedna šikovná :) Brzy se objevujeme na vrcholu Praha v absolutní mlze. Tady se opravdu bojím, abych našla správné značení. Slečna, se kterou se stále předháníme bez hnutí brvy překrosila kaluž po kotníky. Checht, aby mi to nebylo líto, vracečkou zpátky z kontroly se vykoupu taky. 1:1. A hodlám se slečně vzdálit čvachtavým krokem v mlze. Po Praze následuje seběh do hospody v Nepomuku, zde je nejdelší míjející trasa, potkáváme do kopce špičku a pomalu sbíháme na teplou polévku. Hlídám si čas i hrozbu vychladnutí a brzy vytahuju Františka zpátky na trasu. Vyškrábem se opět nahoru a před námi jsou nejtáhlejší asfaltové úseky, některé běžíme, některé rychle vyjdeme, občas kráčím sama a zmatkuji, zda jsem odbočila dobře. Nebýt Františka, někam sejdu. Asi v 5 ráno přichází první krize. Pár kilometrů před vrcholem Třemošná a vyhlídkou Kazatelna mě přepadá na silnici mikrospánek, přede mnou se vlní silnice a já tak tak už sedám na krajnici a ukládám se ke spánku. Nutím se vším možným, ale je to strašně silné a trvá to dlouho. Otevírám Gutar i hroznový cukr, potřebuji guaranu nebo kofein a snažím se vnímat. Asi po půl hodině je krize zažehnána a už v poklidu s náznaky prvního svítání odškrtáváme kontrolu na Kazatelně. Sbíháme do Oseče, kde je na zastávce venkovní občerstvení Trailpointu. Oáza, nechám se obskakovat a krmím se rozličnými dobrotami. Tady vím, že jsem druhá žena. Paráda, tak ještě 3x tolik vydržet. Pomalu se pak už budeme za vycházejícího sluníčka blížit do Jinců, kde si můžeme vyměnit obsah batůžků za proviant v našich dropbags. Tato část trasy je moc hezká. Krásné lesy, stezky a výhledy slunečného rána.

Snažím se určit kterým směrem zase půjdeme, který kopeček z těch co před námi vykukují navštívíme. Brzy probíháme lesíkem a pod námi se otevírá ráno v Jincích. Hledáme šipky a naši základnu, směruju se podle hloučku lidí, jsou to startující z kratších tras, tak přeci jsme je zastihli, probíhám kolem nich a oni mi ustupují, tleskají, vítají, to je moc hezké, škoda, že jsem teprve v půlce :D a tak si sednu ke svému druhému batůžku a přemítám cože jsem si to chtěla vzít. Petzl Nao nechám, kde byla, je moc těžká a přidám k ní i růžovou, černá a náhradní baterky mi na druhou noc budou stačit. Pozor, teď přichází další hrubka, vyhazuji i roláček - druhou vrstvu. Šikulka, už ho balím pryč. Přehodím pár tyčinek, z ponožky vytáhnu srolovanou náplast a víc už nevymyslím, jdeme. Cítím první puchýřky, následky tvrdého asfaltu a v přicházejícím stoupání směr Plešivec i únavu. Za odměnu nás čekají nádherné výhledy ze skalních útesů a užíváme si brodění popadaným listím. Z kopečka už začíná protestovat koleno, no jasně, v Jincích v dropbagu zůstala I kolenní bandáž! Vydržím dál pajdat a občas běžet až do Malého Chlumce, kde čekáme na polévku v solidní frontě. Alespoň stíháme nutnou údržbu, včetně bandážování a vydáváme se v odpoledním slunci dále vstříc mírným kopečkům v záplavě listnatých stromů. Cesta ubíhá a díky účastníkům kratších závodů, už není putování lesem takové osamocené a neustále s někým křižujeme cestu. Jó, tam někde za Malým Chlumcem mi poprvé praskne voda, tedy vlastně, puchýř jako pěst, na pár minut se mi zatmí bolestí před očima, pak už je nejhorší zažehnáno, o pár kilomterů dál se ani pravá pata nenechá zahanbit a já už si tu bolest užívám :D Zanedlouho nás budou čekat Svinaře a Lhotka s občerstvením a kontrolou na 108. km. Stíháme ještě za světla a při výběhu z lesa nad Svinaři již spatřuji v nedalekém údolíčku tak úžasný výjev. Ó: Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká! Je tam, Praha je tam, už je blízko Františku, slyšíš? František čůrá zadkem k Praze. Chachar jeden.

Již do tmy nás dál vysílá předposlední zastavení s úžasnými frgály (jeden si ukradnu ještě do batůžku). František stojí a váhá. "Dál nejdu, mám bolesti." To mi tedy vzal vítr z plachet, vypadá zle a nemám čas ho přemlouvat, bo začíná přituhovat a já se musím pohnout. Nechávám ho za sebou a poprvé vyrážím vstříc druhé noci sama. Mám strach, bojím se kličkování před Prahou. Po Babku se mi daří držet slušný krok, soustředím se na rozestup kontrol, seběhy, nebo spíš slezy, ty začínají gradovat, konečně mám tu čest s ultra "Olafovinou". Krásné šplhy po skalkách vynaharzují šílené sestupy kamením s mechem a hromadou listí. Vychází měsíc a mě začíná v hlavě znít Náměsíčná. Trošku si notuju, ale ze zpěvu asi nic nebude, ačkoliv jsem to v plánu měla, někde ze skály zapět Dusilčino: Husičkyyy, husičkyyy, vysokó letíteee… Chci letět taky, ale začíná přicházet jedno stoupání za druhým, takže smolík a někde na horním traverzu směr Černolickým skalám mi už slábne světlo čelovky, tak rychle měním baterky za svitu mého inspirativního měsíce, a zjišťuju, že mi klekl rezervní mobil s GPS a powerbanka protestuje taky. Pohoda, jazz. Není čas ztrácet čas. Jdu dál, pravideně se míjím se skupinkou asi 6 lidí, připadají mi jako 3 páry přátel, kteří si vyrazili na kamarádských 80 km. Vzájemně se křižujeme téměř do cíle. Po nějaké době a po asi nejstrašidelnějším úseku se už dostávám do Jíloviště, ačkoliv ještě při výstupu z lesa zmatkuji, kam vlastně značka vede. Konečně hasičská zbrojnice a teplá polévka a asi nejrutinnější dotaz: Pokračuješ? Neváhám, jasně, že jo. Posledních 20 km. Uvědomuji si, že vytoužených 24 hodin nestíhám, jsem ráda, že mi koleno dovolí aspoň rychlou chůzi. Vzpomenu si na svou první stovku, v červnu, kdy jsem zůstala sedět s pivem na 50. Km a dál mě nedostali ani za zlaté prase. Už to nevzdám, prostě mám za rok 2016 stokilometrový rest, co na tom, že ted už to má být 151. Takže vyrážím, čeká mě bájné údolí Nazaret, to jsem zvědavá. No jistě, údolí morálu. Přeskakování klikatého potůčky z jedné strany na druhou jako jojo. Proklínám, syčím a vydávám všemožné zvuky. Nevím jestli jdu tak blbě jenom já, nebo i všichni za mnou, ale další účastník zájezdu mě dohání až při vyhrabávání nahoru. Hlásí, že má konečnou pro nohy. Jojo, chlapče, konečnou já projela už někdy na stém, ale využívám příležitosti a snažím se ho chytit a držet. Pochopil a tak slaďuje tempo a vydáváme se vstříc Cukráku společně. Chvilku se bavíme, chvilku při sestupu klejeme, naříkáme. Nadávám si, že ze sebe dělám mrzáka a vidím se po zbytek zimy na lůžku s výhledem na nové skialpy opřené o zeď. Myšlenky mi občas protíná ta skupinka, než ji zase ztratíme a mám čas zas přemýšlet a malovat si černé scénáře, a tak projdeme Zbraslaví a přes Vltavu (tam je teda řádná kosa, přitahuju kapuci a límec, odloženému roláku je někde už v Modřanech fajn). Pokuju po setmělém horizontu nade mnou, kde se tyčí několik kopců, je mi blbě při představě, že tam asi jdeme, poslouchám Vaška, který má asi větší povědomí o cíli naší poutě, a tak se snažím vypnout a šlapat, kochat se výhledy na zářící velkoměsto a poslouchat ten pražský šum. Někde kolem Šance nás matou přeházené odrazky, ale správný směr trefíme a meteme si to dál již viditelným Modřanům. Už chybí jen Čihadlo a Modřanské rokle, které se záhadným způsobem rozdvojily. Taktéž to šílené bahno asi někdo připustil. Už nic nevnímám, jen jdu odevzdaná směru šipek ve slábnoucím světle čelovky. Žene mě vidina teplého spacáku a sprchy a možná druhé místo mezi ženami. Na hodinky jsem přestala pokukovat už v Jílovišti.

A tak jsem to dokázala.

Mám zážitek na celý život, vpomínku na svou první stovku.

Dala jsem Prahu.
Popláču si ráno, zanadávám ihned, protože vím, že příští den už nebudu vědět, na co nadávám, už budou jen příjemné pocity, když vynechám bolest puchýřů a dorasované kotníky, na operaci to snad nebude ;)

Fotografie od Jiří Januška a František :) děkuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama